ALENKA V KRAJI DIVŮ A ZA ZRCADLEM aneb putování s Bílým králíkem po krajinách Martixu a Červené královny

Jemný, uklidňující, středně hlasitý a vyrovnaný hlas vycházející z papíru

HLAS: Buďte šťastní a spokojení
Nechť Vás síla a pocit šťastného naplnění provázejí po celou cestu
Pohodlně se posaďte, rozradostněte své srdce a nechte se vést
Vaším průvodcem bude Bílý Králík
Je šťastný, že se mu dostalo tolik štěstí vykonat Vaši šťastnou cestu
Tento den, tato místnost, ani tento čas není reálný Realita je tam za tímto papírem
Ničeho se nebojte a následujte Bílého Králíka
Šťastnou cestu . . .


Závěrem jednoho červencového dne roku 1862 napsal profesor matematiky Charles Lutwidge Dogson po návratu z vyjížďky po Glasgow povídku.
O sto třicet sedm let později, roku 1999, natočili bratři Andy a Larry Wachovští film. Byl prvním z celkové série tří filmů.
O několik desítek století dříve, ve 4. století před naším letopočtem, podal Platón ve své Ústavě definici lidského života a lidského poznání. Bylo to jeho známé podobenství o jeskyni.
Ve spisech hebrejské bible (Starý zákon) se objevuje očekávání Mesiáše. Mesiáš je jeden z Božích vyslanců, který má svůj lid přivést ke konečné spáse. Toto očekávání je dnes stále ještě živé. Po celou dlouhou dobu bylo očekávání mesiáše v židovském národě stále oživováno proroky, kteří na jedné straně připomínali králům a lidu Boží věrnost v zaslíbeních daných otcům, a na druhé straně povzbuzovali lid, aby byl věrný Hospodinu a očekával mesiáše, konečného osvoboditele.V Novém zákoně byl dalším z řady mesiášů Ježíš Kristus.
V úplňkové noci měsíce dvou větví roku 524 nebo 523 před naším letopočtem princ Siddhártha Gótamovec projde pod smokvoní čtyřmi stupni (či stavy) meditace (dhjána).
Roku 29 byl na kopci zvaném Gûlgaltâ uvnitř města Jerúšalajim popraven Jesua Ha Nocri - zločinec a buřič proti římskému císaři Tiberiovi Caesaru Augustu. Jeho žákům a následníkům se začalo říkat Gnostikové.
Před dvanácti lety natočil japonský scénárista a režisér Ošiji Mamoru cyberpunk manga film s názvem Ghost in the Shell.
Rok před mým narozením (1984) vydal William Ford Gibson svou první novelu Neuromancer. Je to první částí trilogie Sprawl, a bývá často označována jako bible kyberpunku.
Jednoho dne roku 1973 objevil badatel na poli evoluční vědy Leigh Van Valen to, že o tom, zda živočišný druh vymře, rozhoduje náhoda. Svou teorii pojmenoval Červená královna.
Do výčtu zmíněných skutečností patří ještě komiksová série The Invisibles od Granta Morrisona.
Zdá se vám, že tyto věci nemají nic společného?
Ale ano. Mají.
Všechny výše zmiňované věci (kromě jedné) mají společného jmenovatele. A tím je Matrix. Film bratří Wachovských, první ze série tří kultovních filmů série Matrix.
Film popisuje svět v Matrixu, rozsáhlém počítačovém systému, na který jsou připojeni lidé žijící v něm svůj virtuální život. Tito lidé, jejichž mozek je napojen do Matrixu, si neuvědomují, že nežijí skutečný život a že je jim pouštěna do mozku virtuální realita. Jsou takto nevědomky využíváni stroji s umělou inteligencí, které převzaly dominanci na planetě. Tyto stroje efektivně chovají a pěstují lidstvo jen pro energii z lidských těl, díky níž přežívají.
Ve snímku lze nalézt mnoho odkazů na různé filozofické a náboženské myšlenky, hackerskou nebo cyberpunkovou subkulturu. Film proslul také díky svému vynikajícímu zpracování soubojů v hongkongském stylu a inspirací v japonském anime.
Co se týká množství odkazů na historická a literární díla, tak nás budou zajímat prvky použité z knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem od anglického spisovatele Lewise Carolla a zároveň matematika, fotografa a vynálezce Charlese Lutwidgea Dogsona v jedné osobě.

HLAS: Zdá se vám poněkud divné aby dva lidé byli jeden a jeden zase dva? A co takhle
dospělé děti Tidliták a Tidlitek? Ještě jste neztratili stopu Bílého Králíka? …

… a tu vedle ní přeběhl Bílý králík s červenýma očima. Alenka vyskočila; blesklo jí hlavou, jakživ neviděla, aby měl Králík kapsu u vesty, natož aby z ní vyndával hodinky, popadla ji zvědavost a rozběhla se přes pole za ním a šťastně ho dohonila, zrovna když pod keřem hupl do velké králičí díry.
V mžiku se pustila Alenka za ním, a jak se dostane ven, na to vůbec nepomyslela.

V Matrixu se objevuje celkem pět spojitostí s knihou Charlese Lutwidgea Dogsona píšícím pod pseudonymem Lewis Caroll.
První z nich je následování bílého králíka, objevující se zpočátku filmu, když Neo dostává zprávu na počítač, že jej Matrix má. Neo neví co se děje, je zmatený, a možná proto dostává první indicii. Podle ní má následovat právě onoho králíka. Králíka objeví krátce nato, je v podobě tetování na rameni jeho známé, neváhá a následuje jej podobně jako Alenka. Králík jej dovede na taneční zábavu, kde jej vyhledá jistá Trinity. No a odtud se začíná odvíjet příběh Matrixu.
Další narážku na Carrollův příběh můžeme spatřit při prvním setkání Nea s Morpheem. Poté, co si podají ruce v špinavém pokoji se starožitnými křesly a špatným osvětlením, Morpheus řekne: „Řekl bych, že se teď cítíš trochu jako Alenka když padala králičí norou.“
Tento špinavý pokoj se slabým osvětlením a potrhanými tapetami na zdech má, můžete se divit, velký krb s pseudorokokovou římsou, nad kterou je zrcadlo stejně čisté jako pokoj. Že by snad další paralela?
Alenka je opět zmíněna, když Morpheus Neovi nabízí dvě možnosti. Buď se přidat k němu, nebo odejít. Možnosti jsou tu nabízeny jako dvě kapsle. Jedna modrá – návrat k původnímu životu – a druhá červená – probuzení se v jiné realitě. V momentě, kdy jsou Neovi podsunuty napřažené dlaně s možnostmi, je mu řečeno: „S modrou kapslí všechno skončí, probudíš se doma a budeš věřit čemu budeš chtít. Ale s tou červenou zůstaneš v říši divů, a já ti ukážu jak hluboko králičí nora vede.“ Neo si vybere tu červenou.

HLAS: A co nám o tom řekne Bílý králík?

Před čtenářem rozkvete kraj divů, konkrétně dlouhá úzká síň osvětlená řadou lamp visících ze stropu

Tentokrát tam našla lahvičku („ta tu předtím určitě nebyla,“ řekla si Alenka) a ta měla na hrdle cedulku s nápisem krásně vytištěným velkými písmeny: VYPIJ MĚ.
A tu zahlédla pod stolem skleněnou krabičku; otevřela ji a našla v ní koláček a na něm z hrozinek krásný nápis: SNĚZ MĚ.

Chvíli se zdráhala, ale když zjistila že na etiketě není napsáno JED, tak ji vypila. Po vypití lahvičky se Alenka docela zmenšovala, až dosáhla velikosti pouhých deseti palců. To je našich 25,5 centimetrů. Po snězení koláče ze zas až abnormálně vytáhla do takové délky, že skoro nedohlédla na své nohy.
V průběhu celého příběhu pak ještě několikrát jí, aby se zvětšila, nebo zmenšila podle toho, jak to vyžaduje situace. Jednou je to houba, kterou ji doporučil Houseňák, pak zase koláčky od Bílého Králíka.
Tak jako v Alence, tak i v Matrixu se musí vždy něco zkonzumovat, aby se dotyčný následovník Bílého Králíka mohl pohybovat po říši divů. Je to jakýsi komunikační a zároveň cestovní prostředek.
Nyní se nacházíme v pokoji, kterému dominuje mramorový krb, nad nímž je pověšeno velké zrcadlo

Jen to dořekla, už stála na krbové římse, ani nevěděla, jak se tam ocitla. A zrcadlo se opravdu rozplývalo jako stříbřitá mlha.
Vzápětí byla Alenka za zrcadlem a lehce seskočila do pokoje za ním.

Dalším motivem z Alenky je zrcadlo. To je do hry uvedeno poprvé, když Neo opouští imaginární svět, ve kterém dosud žil.
V momentě, kdy se dotkne tabule zrcadla, krátce předtím rozbitého, nyní již celého, rozlije se mu po celém těle a probudí ho do pravé reality. Tak trochu opak Morpheovy makovice ze starých řeckých bájí. Morpheus tu figuruje pouze jako prostředník a ne vykonavatel.
Neo, stejně jako Alenka, která prochází králičí dírou do říše divů, také propadá kruhovým otvorem do světa, který je zcela odlišný od toho, jenž považoval za svůj vlastní.

Motiv zrcadla, jakožto pomyslného Chárona mezi skutečností a domnělou skutečností, je ve filmu užito hned několikrát.
Poprvé je zrcadlení užito když je Neo chycen agenty a je odváděn do vozu. Tento odvod je sledován ve zpětném zrcátku na Trinitině motorce.
Opět je ho užito již ve výše zmíněné místnosti, kdy se kapsle podávané Neovi odrážejí v Morfeových brýlích. Černé brýle jsou mimo jiné jedním z charakteristických rysů filmu.
Zajímavý je fakt, že se v odlesku brýlí patřících agentům téměř nic neodráží. Jako by zde mělo být vyjádřeno, že realita patřící jim (a oni jsou ve skutečnosti jejími poskoky) není nic jiného než klam a nicota.
Když je lžíce ohýbána, odlesk vrtulníku v zrcadle.

Pátou reflexi spatřuji v tom, že Neo je levák. Když dostává Morpheův balíček od doručovací služby FedEx, tak jeho přijetí podepíše poslíčkovi levou rukou. Carroll byl také levák, což se promítlo podle některých v druhé části Alenky za zrcadlem, kde je všechno, čas i prostor, obráceno naruby.

V Matrixu, tak jako v Alence, nic není jak má být. Realita není realitou, jak se později zjistí. A přitom ireálno je mnohem horší než reálno.
Někdo v internetové diskusi - v souvislosti se srovnáváním Carrollova příběhu a filmu - trefně podotkl, že tu má Alenka tvář Nea, a za zrcadlem jí z hlavy trčí kabel. Králík je vyholený černoch v plášti, s temným cvikrem na nose.
Matrix je prostě jen jedna ze stran Alenčina zrcadla.

HLAS: Vaše cesta se ještě neskončila, moji milí. Bílý Králík má naspěch, tak si pospěšte, ať
mu stačíte...

Hned na začátku jsem uvedl výčet různých historických faktů, které se více nebo méně dotýkají filmu Matrix. Jen jeden fakt se jej netýká. Zato ale se týká faktu jiného...

Jednoho dne roku 1973 objevil badatel na poli evoluční vědy Leigh Van Valen to, že o tom, zda živočišný druh vymře, rozhoduje náhoda. Svou teorii pojmenoval Červená královna...

Zvláštním rysem historie je, že se každá výhoda časem ztrácí. Každý vynález vede dřív, nebo později k protivynálezu. Každý úspěch obsahuje v sobě sémě porážky. Každá hegemonie jednou končí. Evoluční historie není v ničem jiná. Pokrok a úspěch jsou vždy relativní.
V historii i v evoluci je každý pokrok marnou sysifovskou snahou udržet se na místě tím, že budeme lepší a lepší. Automobily se v přeplněných ulicích Londýna nepohybují o mnoho rychleji než kočáry před stovkou let. Počítače nezvýšily produktivitu práce, protože jsme se díky nim naučili dělat složitě a komplikovaně činnosti, které jsme dřív dělali jednodušeji.
Představa o relativitě pokroku v biologii se nazývá Červená královna – podle šachové figurky, kterou Alenka potkala v zemi za zrcadlem.1.
Červená královna musí neustále běžet, protože celý kraj se pohybuje spolu s ní.
Čím rychleji běžíte, tím rychleji se pohybuje i svět kolem vás a tím pomalejšího pokroku dosáhnete. Život je šachový turnaj, v němž ten, kdo vyhrál jednu hru, zahajuje další zápas s chybějícím pěšcem.

Po papíře se rozteče prapodivná krajina. Od jednoho konce na druhý jí protékají potůčky a půda mezi nimi je rozdělena v políčka živými ploty sahajícími od jednoho potůčku k druhému

„Ta krajina je rozdělená jako nějaká šachovnice,“ pronesla posléze Alenka, „Někde by se tu měli hýbat lidi - však se taky hýbají!“ zaradovala se a samým vzrušením se jí srdce rozbušilo. „Je to velká šachová partie – hraná po celém světě – jestli je ovšem tohle svět. Ach! To je legrace! Kdybych tak k nim patřila! Kdyby mě tak vzali do hry, klidně bych byla pěšcem – ale ještě raději bych byla Královnou.“
V tom okamžiku se zčistajasna rozběhly.
Když tak o tom Alenka později přemýšlela, ne a ne přijít na to, jak to vlastně začalo. Jenom si pamatuje, že běžely a držely se za ruce a Královna uháněla, že jí Alenka sotva stačila; a Královna pořád křičela: „Rychleji!“, jenže Alenka rychleji už nemohla, ale říct jí to, na to neměla dech.
Nejpodivnější na tom bylo to, že stromy a jiné věci kolem se nehýbaly z místa; ať běžely seberychleji, jako by vůbec nic nezanechávaly za sebou. Copak se kdeco pohybuje zároveň s námi? pomyslila si chudák zmatená Alenka. Královna, jako by uhádla její myšlenku, křikla: „Rychlej! Nech mluvení!“
„Už tam budem?“ vyjekla konečně Alenka.
„Cože, budem!“ opáčila Královna. „Vždyť jsme tam už před deseti minutami byly! Rychlej!“ Mlčky běžely dále, vítr hvízdal Alence kolem uší, div jí vlasy neodvál.
„No tak! No tak!“ křičela Královna. „Rychlej! Rychlej!“ Uháněly, nakonec se jenom vzduchem nesly a nohama se sotva země dotýkaly...
Alenka se udiveně rozhlédla. „Tak se mi zdá, že jsme pořád pod tímto stromem! Všechno je, jak bylo!“
„Toť se ví,“ řekla Královna. „A jak jinak?“
„To v naší zemi,“ Alenka se ještě zajíkala, „když se běží tak dlouho, jak my jsme běžely, obyčejně se dojde někam jinam.“
„To je mi nějaká loudavá země!“ řekla Královna. „Jak vidíš, tady musíš běžet aspoň dvakrát tak rychle!“

S Červenou královnou se nejčastěji setkáváme ve světě predátorů a jejich kořisti, parazitů a jejich hostitelů, ale též samců a samic stejného druhu.
Boj o přežití se nikdy nezmírní. Ať je druh svému prostředí přizpůsoben sebelépe, nikdy mu nebude dopřáno oddechu, protože jeho nepřátelé a konkurenti se rovněž adaptují na jeho fyziologické vlastnosti. Hra o přežití nemá vítězů. Je-li druh úspěšný, stává se o to větším pokušením pro jiné druhy.
Van Valen se v myšlenkách vrátil do svého dětství a vzpomněl si na šachové figurky, s nimiž se Alenka setkala v zemi za zrcadlem. Červená královna je úctyhodná postava, která běží s větrem o závod, ale nikdy nikam nedoběhne.
Pro evoluci není typická změna, ale stáze, setrvalý stav. Organismy usilují o mutační rychlost rovnou nule. Evoluce probíhá jen proto, že se jim to nedaří. To je tajemství Červené královny, že ačkoliv běží s větrem o závod, nepohne se z místa. Svět se neustále vrací na počátek. Mění se, ale nepostupuje kupředu.
Náš svět je skutečně světem Červené královny, světem, v němž vítězství nikdy není konečné, nikdo nikoho neporazí a nikdo nezíská ani dočasný nárok na odpočinek.

HLAS: Ale co vy? Chtěli byste mít zasloužený nárok na odpočinek? A už jste se seznámili
s Alenkou? Ne? Tak poslouchejte a nechte jít Bílého Králíka jeho cestou…

Je to právě ten fakt, který nás provází celým povídáním jako nějaká červená nit. Je jako stín procházející všemi elementy příběhu, který nepředběhneme, a který nepředběhne nás. Ano ten fakt je Alenka. Fantaskní příběh ze skutečna.
Bývá zvykem vždy uvádět na začátku povídání ze života nějaká ta životní data. Budu tedy uniformní a netaktní když uvedu, že se Alenka narodila v roce 1862 a je dosud mezi námi. Alenka je snad předobraz skutečně žijící postavy. Otázka zní jen kdo stojí na opačné straně zrcadla…
Celý příběh začíná, když se malá Alenka dostane králičí dírou do říše divů, která je plná fantazie a neuvěřitelných setkání s podivnými a úžasnými postavičkami. Z počátku se všemu podivuje, ale protože má teprve sedm a půl roku, přijímá všechny události s dětskou naivitou a klidem.
Tak například spadne do kaluže slz velké jako menší rybník, kterou sama vytvořila díky svému nerozumu. Zažije bláznivou svačinu, konající se vždy v šest hodin, se Zajícem Březňákem, Švecem a Plchem. Zaběhne kuriální závod v běhu, při kterém všichni zúčastnění vyhrají, zažije soudní proces století, nebo si s králem a královnou zahraje podivný kroket, při němž se místo pálek používají plameňáci, místo koulí ježci a jako branka se vám nastaví karta.
Alenka zásadně popírá veškeré zákony růstu u dětí, neboť (jak jsem uvedl výše) dokáže podle potřeby, ale častěji proti ní, měnit svou velikost. Abych byl přesnější tak velikost svých končetin a krku. Vše ale dobře dopadlo a Alenka se probudila ze svého snu…
Ale aby toho nebylo málo, tak se Alence o devět let později (stále jí je sedm a půl roku) podaří dostat do pokoje za zrcadlem. Všechno, co se v zrcadle odráží, je stejné jako za ním, jen vše obrácené. Pokud už neumíte věřit nemožnostem, poslechněte Bílou královnu a zavřete oči. Ve světě za zrcadlem je všechno jinak, žít dozadu má své přednosti - Bílá královna prožívá události, které se teprve stanou, a Alenka, ať s Černou královnou spěchá, jak může nejrychleji, zůstává na stejném místě. Ale i tak události ubíhají překotně a prapodivné postavičky se míhají - šachové figurky, Jednorožec, Lev, vajíčkový Valihrach, zdvořilí tlouštíci Tidliták a Tidlitek, a kdoví jak by příběh dopadl, kdyby Alenka nevzala události pevně do rukou a kdyby Černým veličenstvem pořádně nezatřásla. Za zrcadlo vstoupí jako malá holčička a vystoupí z něj jako malá královna… aneb konec dobrý, všechno dobré.
Spousta věcí je tu popletena, i sama Alenka je popletená, když má odříkat říkanku, a z toho popletení je pak zmatená. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že v Alenčiných příhodách je plno nesmyslu, šibalství, nevědomé zmatenosti, zmatené jistoty, údivu nad podivem, podiveností nad samozřejmostí, utvrzování se v jisté lži a ještě mnoho jasných nejasností a nejistých jistot.

Snad tedy ani nepřekvapí, že Alenčiny příhody hned po uveřejnění vzbudily zvědavost přemítajících dospělých kvůli důvodům svého vzniku. Proč ji asi autor, který viděl svět z opačné strany, napsal pro děti? Domníval se, že jsou dospělí jinému vidění reality nepřístupni? Jako levák přirovnal totiž svou zkušenost k vidění v zrcadle.
Hledejme tedy příčinu těchto podivností v době, ze které pochází jejich autor. Autor – Lewis Carroll – byl, jak již bylo řečeno, levák. Za jeho života se levákům tento způsob psaní netoleroval, a v takovém duchu byl také tak vychován. Muselo se psát pravou rukou, protože svět je pro většinu stvořen pro vnímání zleva. Odtud také přichází světlo ozřejmující viděné, a také v logice poznávání tehdejší doby byl správný jen ten postup poznávání od známého k neznámému.
Dokonce se objevilo tvrzení, že je tu pravděpodobnost autorovy návštěvy londýnské výstavy konané roku 1862. Tehdy bylo jistě málo lidí, kteří by si ji nechali ujít. Ať už na ní byl, nebo ne, jisté je, že se od té doby odvíjí zájem Západu o Východ.
Byla to ale také doba, kdy se uvolňují konvence, a levákům se postupně začínalo dovolovat psát, jak se jim zdálo být přirozené.
Je tedy na místě se domnívat, že takto byla stvořena i Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Že hlavně existence říše za zrcadlem je hlavním dokladem autorova pojetí světa pokřiveného jeho dispozicí k psaní levou rukou.
Mimo jiné, například, je malování starší než psaní a proto hodně malířů vidělo svět kolem sebe jinak. Vystihnutí toho světa jim umožnilo malování levou rukou. Dnes se to pozná podle toho, odkud dopadá na obraz světlo. Například je to zřejmé u našeho malíře Josefa Lady, který v dětství přišel o oko. Tento handicap je podle historiků umění dobře patrný na jeho pojetí perspektivy.

Alenka je ještě také poměrně bohatým pramenem anglických říkadel a básní. Autor jich v knize použil hned několik. Zasadil je do některých příběhů, aniž by na nich změnil jediné slovo. V prvním díle to byly verše Srdcová královna napekla vdolky, ve druhém pak Valihrach ze zídky spad jako knedlík a O korunu se Jednorožec se Lvem porvali. Mezi básně pak patří například Mrož a tesař, nebo Seděl na brance.

HLAS: Už jste si odpočali a poznali Alenku, takže opět následujte Bílého Králíka za dalším
dobrodružstvím. Ale co to? …

… Králík prohodil: „Jeje! Jeje! Přijdu pozdě. U sta slechů a fousků, to už je pozdě!“

A Králík spěchající zahnul za roh a už jej vidět nebylo.



Použitá literatura a prameny:
CARROLL Lewis: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Praha 1985.
RIDLEY Matt: Červená královna, Praha 2007.
INTERNET
1. Ve skutečnosti se setká s Černou a Bílou královnou. V Británii jsou šachové figurky bílé a červené, ovšem překladatel titulu „Červená královna“ nepochopil, že se má jednat o šachovou figurku, a název knihy přeložil doslova…