Šepot písku

Maličká, pověs co to kopeš?
Kopu si v písku vlastní hrob.
Je nespravedlivé co nechápeš,
jsi zmatený, nevíš, jsi jako snob.

Trochu pokory neuškodí, víš?
Nade mnou stojíš a vyptáváš se.
Obrať se do sebe a najdi tu šíř,
jež je v tobě hluboko, té zavaž se.

Byla to jen paměť, co tě přivedlo,
poj dál sem do šíře a kopej se mou!
Já jsem to věčně rezavé kyvadlo,
které otáčí modrobílou oblohou.

Jsi jako pokora z úst vyplivlá,
zmohl jsi se jen na jednu otázku.
Vím, je to krajina slzami zvlhlá
tady nechtě a nic známé nablízku.

Když mi pomůžeš s kopáním,
povím ti tajemství, které navrátí.
Je to jako šílenství co zaháním;
klidu mi nedá a to duši vyvrátí.

Už vidíš šíř, už rukama kopeš,
níž a níž, přímo do útrob písku.
Na jeho dně se pravdy napiješ
a ta ti zahladí poslední vrásku.

V pokoře skloněný, ruce krvavé.
Jsem jen maličké dítě, co nestárne;
místo srdce kyvadlo a sny zrzavé.
Tak co už vidíš to poselství pravé?

Až na dně jsme spočinuli, čas není,
kyvadlo se zastavilo a slz taky není.
Na dně, v bezmoci zrcadlí se znamení;
je to pravda, čistá, ne zlato nebo kamení.

*

A tak jsi se zpátky domů navrátil,
já zůstala opuštěná v té široké šíři.
Kyvadlo se kývá protože jsi se obrátil,
šíři jsi uzřel a za to byl pasován, rytíři.


29.1.2008