Hlas Pouště k sv. Antonínu

„Hej ty člověče vyprahlé pouště,
do vyprahlé tváře se mi podívej
a řekni mi co vidíš, jak prosté;
stačí se jen na chvilku podívat.
Pst… Antonius, nech se přikovat
mými přeludy, jež budou tví hosté;
spolu s nimi svému bohu nadávej,
na tady je skrýš mého pláště.“

Slunce na horizontu spaluje
všechno živé co se neschová.
„Vyprahlé bude ještě vyprahlejší
tak se podívej, a řekni, co vidíš.
Každičké ráno se do snu budíš,
žádáš nebesa o chléb vezdejší
a o víru jenž tvou duši uchová;
jenže má moc nad tebou panuje.

Co to vylézá zpoza pouštní duny,
co to přilétá ze sluneční strany,
co to vystupuje na nízký obzor,
co to vidí oči tvé hrůzou vyvalené?
To je lidské tělo z kůže vydělané;
no tak si kousni a řekni názor.
Vím, bolestné jsou hladu rány
a daleko je do času noční luny.

Šílený škleb, a ten otřesný zjev
se ti v útrobách lebky převíjí;
mít tak sílu si ji kamenem rozbít
aby jednou provždy zmizel, že ano?
Stačí však jen mít pod duší napsáno
že jsi se rozhodl svého boha popřít,
že v něj věřit lidská srdce zabíjí.
Tak se podívej a duši svou vyjev!

Mlčíš, mlčíš, ty tvore zaslepený;
vím, co bys rád aspoň jednou zakusil,
tvá duše se krásně stkví na mé dlani.
Ty Antonius, jen pohleď před sebe.
Ano, je to pohled, který i tady zazebe.
Je to dívka panensky čistá, podobná lani
Na, vem si její tělo, nechtěj abych prosil
a vzal si zpět ten ráj tebou neobjevený.“

Pěsti zatnuté, v mase nehty zaseklé,
dolů tenký proužek krve ladně stéká
a v malých rubínech do písku padá.
„Vidíš, tvore, co to sobě způsobuješ?
Myslíš, že svému chtíči kraluješ,
že se mu jediná část těla nepoddá?
Vždyť slyším, jak to v tobě heká!
Oba víme, že samota je trauma vleklé.“

Dvě tváře vyprahlé k sobě hledíc,
obě mlčky křičíc v zuřivém objetí
a všude kolem chodí pouštní bouře
v plné své jemné síle a zběsilosti.
Jedna z tváří je plná ukrutnosti,
plná šílenství, bolesti a černého kouře;
Druhá z těch tváří je lidské pojetí
světa, v každém koutě boha vidíc.

Kolem šílený řev, zběsilost a písek.
Zem pod nohama v křeči bolestné,
jen, jen hroby se k nebesům otevřít,
aby se konec lidství mohl naplnit.
Avšak nepřetrhla se životodárná nit,
slunce vyjde na obzor, bude se žít.
Zas, zítra, nadejde ráno radostné,
i když i v něm bude bolesti kousek.

Písečná bouře se náhle skončila,
a tak nenadále, že to nelze popsat.
Všude kolem tíživé ticho očekávání,
které se každým okamžikem vyjeví.
Ticho. Kdy se další přízraky objeví,
kdy zas uslyší bludů hnusné zpívání,
kdy přijdou ony nestvůrnosti duši sát?
Jak ráda by je ta malá duše předčila.

Nic se neděje, nastal podivný klid;
jak rád by něco jed, pil a klidně spal.
Možná brzy, snad se nebesa projeví;
ale do té doby je třeba přísného pokání.
Den, co den jídla, pití, všeho odříkání,
neboť zvrácený je svět a nikdo neví
kdy Satan našeptá, aby duši upsal.
Ano, a v poušti není zkažený lid.

Dny a dny se stále stejně opakují,
pořád všechno stále dokola a dokola.
Je v tom jakýsi neměnný, boží řád,
a v něm se zrcadlí jistoty poskrovnu.
„Tak co Antonius, řekni: boha zavrhnu,
neboť já, já tu budu denně a napořád,
tvé údy zapletu do lámajícího kola,
u kterého šílené zrůdnosti poskakují…“


Jindřichův Hradec, 30.8.2008.