Malá literární freska stejnojmenného obrazu Petra Paula Rubense, včetně malého medailónku o jeho životě. Jednotlivé informace se proplétají jako hadi na Medúsině hlavě. Text vznikl jako seminární práce do předmětu Dějiny výtvarného umění.
Existuje minuta světa, která míjí.
Namalovat ji v její realitě!
A kvůli tomu na všechno zapomenout.
CÉZANNE
Namalovat ji v její realitě!
A kvůli tomu na všechno zapomenout.
CÉZANNE
Jak prázdné a tiché je to ticho. Tma jako by hanbou zčernala, naplnila místnost a přijala tu žezlo a jablko. Na počátku zrození přišel konec jednoho. Je probodávána světlem svící, ale neumírá. Je tu stále. Je všudypřítomná, a ten obraz, jako bych chtěla schovat do svých útrob. Jako by to byl její portrét, za který se stydí a který by skryla, nebýt světla svící.
Šesté dítě Jana Rubense, váženého advokáta a antverpského konšela. Prvním učitelem mu byl antverpský krajinář T. Verhaecht, jeho příbuzný. Učil se asi osm let a v jedenadvaceti se stává mistrem antverpského cechu Sv. Lukáše.
Barevný pach čpějící z obrazu ladně kráčí místností a pomáhá narodit se stejnému z jiného. I já jsem pomohl zrodit se. Plátno světa s pohledem do budoucnosti jsem stvořil, ale nejsem bůh. Jsem nástroj stejně tak, jako moje nástroje. Můj duch, má múza, jsou štětcem a paletou. Bez rámu přišel na svět. Choulí se krásně smutný, čerstvě narozen. Choulí se pod nebesy. Je vše dokončeno, nebo vše skončeno? Dívám se jí do tváře a závidím její pohled, neboť ona dohlédne až tam, kam doputují jen mé sny. Sirotci ve chvílích života plahočící se… kam? Do cíle, do zítřka, do dneška?
Oženil se s Isabellou Brandtovou, osmnáctiletou dcerou antverpského státního sekretáře, s níž měl dceru a dva syny. V Antverpách si postavil výstavný dům, kde žil se svou rodinou a shromažďoval své bohaté sbírky, obklopen žáky a navštěvován učenci a milovníky umění.
Podruhé se žení s šestnáctiletou Helenou Fournementovou, dcerou bohatého antverpského obchodníka s hedvábím, s níž měl dva syny a tři dcery.
Svět se kolem točí v bláznivém tanci a štětec v ruce těžkne. Jako by i on byl z kamene. Prosím, modlím se, abych nebyl pohlcen, abych se zítra probudil, a zas uzřel paprsky slunce. Toho krásného krále žijícího za sedmero životy, sedmero sny a jedním včerejškem. Abych poprvé znovu oči otevřel a nasál smrtící život. Aby se mé klouby, tělo a svět daly opět do pohybu, pomalu loudajíc se k slepému věštci, který zná odpověď na všechny otázky.
Působí též jako diplomat při mírových jednáních mezi Španělskem, nezávislým Nizozemím a Anglií. Vedle Spignoly byl nejvlivnějším rádcem arcivévodkyně Isabelly. V padesáti letech odjel k diplomatickému jednání do Holandska, pak do Londýna, kde byl králem Karlem I. pasován na rytíře.
Ta její tvář. Je tu zas, zas se vkrádá do myšlenek a loudí pozornost jako slepý stařec u brány. Její tvář. Tvář otázky, pravdy a šílenství. Dívá se tam, kde je mé štěstí a ta havěť kolem, to je můj niterní svět. Had, to je mé svědomí a pavouk strach. Mlok zas naděje na delší život, který skončí nečekaně, jako uštknutí štíra. Krev je mou krví, stejně jedovatou jako nevyslyšené touhy. Vše se kolem pere, v agónii prvenství, chtíče a smyslné nesmyslnosti. A ten bílý šátek zborcený krvi? To je naděje ušpiněná nevyslyšenou touhou mou. V temnotě úsvit prodírá si cestu neznaje slitování. Přináší zas něco nového, v Pandořině skříňce skrytého, a bude tu jako ochránce před nezjeveným vyjevením. Tvář bledá jako svit luny v temných zákrutech myšlenek. Jsme nicotní jako kámen utvořeni z hlubin vesmíru. Tvar a barva nám byly dány, stejně tak, jako jej daruje její pohled. Vyvěráme z hlubiny života a tuhneme pod neúprosným dechem času. Co jsem porodil? Její, nebo svou tvář?
Maloval rychlými a dlouhými tahy širokým štětcem. Jeho malba je syntézou domácí nizozemské tradice a benátské malby z 16. století. Obracel se k širokému obecenstvu, které se snažil zaujmout a uchvátit. Proto jeho umění lze přirovnat k projevu řečníkovu. Umělecká produkce Rubensova a jeho dílny byla obrovská. Ta byla určena nejen pro krále a královny té doby.
Čas tu již dávno skápl na prkennou podlahu a zašpinil ji svou špínou. Je tu a v tichém výkřiku obcuje s tmou. Nabaží se jí až k ránu, až bude mlád svlečen z půlnoční kůže. Pak se mu vymaní z objetí a sama pro sebe si řekne: „Dobrou noc.“. možná na mne pohlédne neslyšně opakujíc stejnou větu. A já? Já tu budu sedět kamenný.
V posledních pěti letech svého života často nemohl vůbec pracovat. Zemřel na dnu a byl pochován v kostele sv. Jakuba v Antverpách. Rodině zanechal velký majetek a bohaté umělecké sbírky.
Šesté dítě Jana Rubense, váženého advokáta a antverpského konšela. Prvním učitelem mu byl antverpský krajinář T. Verhaecht, jeho příbuzný. Učil se asi osm let a v jedenadvaceti se stává mistrem antverpského cechu Sv. Lukáše.
Barevný pach čpějící z obrazu ladně kráčí místností a pomáhá narodit se stejnému z jiného. I já jsem pomohl zrodit se. Plátno světa s pohledem do budoucnosti jsem stvořil, ale nejsem bůh. Jsem nástroj stejně tak, jako moje nástroje. Můj duch, má múza, jsou štětcem a paletou. Bez rámu přišel na svět. Choulí se krásně smutný, čerstvě narozen. Choulí se pod nebesy. Je vše dokončeno, nebo vše skončeno? Dívám se jí do tváře a závidím její pohled, neboť ona dohlédne až tam, kam doputují jen mé sny. Sirotci ve chvílích života plahočící se… kam? Do cíle, do zítřka, do dneška?
Oženil se s Isabellou Brandtovou, osmnáctiletou dcerou antverpského státního sekretáře, s níž měl dceru a dva syny. V Antverpách si postavil výstavný dům, kde žil se svou rodinou a shromažďoval své bohaté sbírky, obklopen žáky a navštěvován učenci a milovníky umění.
Podruhé se žení s šestnáctiletou Helenou Fournementovou, dcerou bohatého antverpského obchodníka s hedvábím, s níž měl dva syny a tři dcery.
Svět se kolem točí v bláznivém tanci a štětec v ruce těžkne. Jako by i on byl z kamene. Prosím, modlím se, abych nebyl pohlcen, abych se zítra probudil, a zas uzřel paprsky slunce. Toho krásného krále žijícího za sedmero životy, sedmero sny a jedním včerejškem. Abych poprvé znovu oči otevřel a nasál smrtící život. Aby se mé klouby, tělo a svět daly opět do pohybu, pomalu loudajíc se k slepému věštci, který zná odpověď na všechny otázky.
Působí též jako diplomat při mírových jednáních mezi Španělskem, nezávislým Nizozemím a Anglií. Vedle Spignoly byl nejvlivnějším rádcem arcivévodkyně Isabelly. V padesáti letech odjel k diplomatickému jednání do Holandska, pak do Londýna, kde byl králem Karlem I. pasován na rytíře.
Ta její tvář. Je tu zas, zas se vkrádá do myšlenek a loudí pozornost jako slepý stařec u brány. Její tvář. Tvář otázky, pravdy a šílenství. Dívá se tam, kde je mé štěstí a ta havěť kolem, to je můj niterní svět. Had, to je mé svědomí a pavouk strach. Mlok zas naděje na delší život, který skončí nečekaně, jako uštknutí štíra. Krev je mou krví, stejně jedovatou jako nevyslyšené touhy. Vše se kolem pere, v agónii prvenství, chtíče a smyslné nesmyslnosti. A ten bílý šátek zborcený krvi? To je naděje ušpiněná nevyslyšenou touhou mou. V temnotě úsvit prodírá si cestu neznaje slitování. Přináší zas něco nového, v Pandořině skříňce skrytého, a bude tu jako ochránce před nezjeveným vyjevením. Tvář bledá jako svit luny v temných zákrutech myšlenek. Jsme nicotní jako kámen utvořeni z hlubin vesmíru. Tvar a barva nám byly dány, stejně tak, jako jej daruje její pohled. Vyvěráme z hlubiny života a tuhneme pod neúprosným dechem času. Co jsem porodil? Její, nebo svou tvář?
Maloval rychlými a dlouhými tahy širokým štětcem. Jeho malba je syntézou domácí nizozemské tradice a benátské malby z 16. století. Obracel se k širokému obecenstvu, které se snažil zaujmout a uchvátit. Proto jeho umění lze přirovnat k projevu řečníkovu. Umělecká produkce Rubensova a jeho dílny byla obrovská. Ta byla určena nejen pro krále a královny té doby.
Čas tu již dávno skápl na prkennou podlahu a zašpinil ji svou špínou. Je tu a v tichém výkřiku obcuje s tmou. Nabaží se jí až k ránu, až bude mlád svlečen z půlnoční kůže. Pak se mu vymaní z objetí a sama pro sebe si řekne: „Dobrou noc.“. možná na mne pohlédne neslyšně opakujíc stejnou větu. A já? Já tu budu sedět kamenný.
V posledních pěti letech svého života často nemohl vůbec pracovat. Zemřel na dnu a byl pochován v kostele sv. Jakuba v Antverpách. Rodině zanechal velký majetek a bohaté umělecké sbírky.
Žádné komentáře:
Okomentovat