Přátelé

Jak je tíživé to ticho před bouří,
jenž můžeme slyšet na pláních
zabírající veliký kus povrchu
zemského, kde má sídlo příkoří.
Příteli, co ta krev na skráních?
Pověs mi to můj milý hochu!

Vím, blíží se k nám veliká bouře
chystajíc se smést všechno živé.
Prst na spoušti, bajonet zasazen
do zbraně, jako plamen do kouře.
To ticho je tak nesnesitelně plíživé
a můj strach ze smrti prozrazen.

Příteli, pověz přežijeme tuto chvíli,
jenž tu brány nepozemské otevírá?
Příteli, pověz proč tu vlastně jsme,
čím jsme se budoucnosti zprotivili?
Pověz, zda vteřina života uzavírá
vše, co bude poté, kdy se narodíme?

Mlčíš, jako to ticho nesnesitelné,
s obludnou dírou v lebce s přilbicí
a nohama pod koleny utrženýma.
Mlčíš a vše je najednou popletené.
Přijde naděje, ta ratolest s holubicí,
nebo budeme zítra mezi mrtvýma?

Příteli, pověz mi ve skrytu kráteru
po granátu vypáleném, kdy přijde
ta tisíce let nechtěná chvíle života,
a zdalipak složím skráně k večeru?
Řekni mi tajemství, kdy smrt přijde
a porazí naše těla jako nějaká zvířata.

Jak moc měl jsem tě rád příteli můj!
Společně od matek jsme odešli, pryč
od jejich sukní za spravedlnost bojovat.
Příteli mrtvý, prosím dál při mně stůj!
Je tu bouře, a teď se mnou o život křič,
ať již zítra se můžeme spolu radovat...

27.9.2008

Věnováno všem, jenž byli nuceni umírat na polích 1. a 2. světové války.