Byl jsem začínajícím reportérem malého deníku Le Miroir d’ajourd’hui. Zaměstnán u něj teprve několik měsíců. Byl jsem mladý, a tak jsem se musel činit, abych se udržel na ne zrovna dobře placeném místě. Ale co, každý sous není nepotřebný na utišení věčně hladového žaludku.
Každý týden jsem musel odevzdat jednu reportáž. To znamenalo běhat po celém městě, slídit, pídit se, zajímat, být ve střehu, mít dobrý čich a nenechat si ujít jedinou příležitost. Jak už jsem řekl byl jsem v redakci nováček, takže denní reportáže si uzurpovali ti starší-mazáci. O to tvrdší byl můj chléb. Každý den se sice něco stalo, takže reportáž by byla poměrně brzy na světě, ale mé reportáže měly informovat o nějaké zajímavé příhodě ze života města. Ne o denních zprávách. A proto jsem se zajímal o lidi, jejichž život by byl jednou velkou reportáží. Řekne se: Stačí zastavit první zajímavé individuum, vyzpovídat jej a na zprávu je zaděláno. Jenže i v tak velikém městě hned tak nenajdete někoho zajímavého. Prostitutky, žebráci, alkoholici a jiná pochybná stvoření již čtenáře našeho deníku omrzela. Takže to chtělo velké úsilí a trpělivost při hledání.
Stalo se to v sobotu. Do následujícího pondělí jsem musel odevzdat reportáž, aby mohla být v úterý dána do účaří, vytištěna a ve středu uveřejněna. Ten den jsem prochodil celé město, zastavil několik lidí, ale buď jsem se setkal s odmítnutím, nepochopením, hrozbou, či urážkou, nebo informace mně poskytnuté nebyly pro čtenáře (či spíše pro redakci) nikterak zajímavé.
Nohy mě dovedly až do přístavu, plného lodí, hospod a hlavně, hlavně lidí. Proslídil jsem již několik lodí připluvších, nebo se teprve chystajících na odjezd, zastavil pár námořníků, dokonce i jednoho kapitána. A pořád nic. Dokonce jsem již ze zoufalosti zastavil dvě ženy – snad matku a dceru, abych se jich zeptal co zajímavého zažily na moři, zda byly na plavbě poprvé, jak na ně zapůsobilo samotné moře, no prostě čiré zoufalství. Výsledek? Bylo mi řečeno, že teprve odjíždí. Zase nic.
Jak se tak plahočím za svým chlebem, míjím jeden hostinec. Spíše putyku. Žádná jiná podobná instituce v přístavu si nezaslouží tak „honosné“ pojmenování jako je hostinec. Vývěsní štít nade dveřmi hrdě, avšak ušmudlaně, hlásá: A la Baudroie - U mořského ďasa.
V tom se dveře prudce rozrazí a z nich po zádech vypadne chlap jako hora. Dopadl na zadek a udělal kotrmelec vzad. Ve dveřích už stál hospodský, taky jako hora a na hosta takto nedůstojně opustivšího lokál zařval na celé kolo: „Táhni neřáde! Ať už tě tady nevidím ty kanibale, zvíře! Nikoho nezajímají tvoje báchorky, ty si nech pro usmrkaná děcka. Jima je můžeš alespoň strašit dyž už nic. Ale u mě v lokále ti za ně nikdo nebude platit kořalkou, natož penězi. Děláš mýmu lokálu jen vostudu. Lidi jako ty by měli pověsit, nebo tě alespoň vláčet v okovech městem. Pro vejstrahu!“ A zabouchl za sebou dveře, až kolem futer opadala omítka.
Ihned jsem zbystřil a dotyčného oslovil s žádostí o vyprávění. Chvíli se zdráhal, pokukoval po mně nedůvěřivě, nechtěje mi věřit. A moje oznámení že jsem reportérem, které mělo vzbudit jistotu, vyvolalo jen další nedůvěřivé loupnutí okem. Ale pozvání na něco ostrého zabralo. Slovo dalo slovo, a již za několik minut jsme se octli v jiném lokále.
Seděli jsme v přítmí zadního koutu místnosti, já s tužkou a notesem a on se skleničkou rumu. Chvíli mumlal cosi nesouvislého a zmateného, takže jsem jej musel přerušit a vyzvat jej, aby mi pověděl všechno po pořádku s tím, že je času dost. A jak začal podruhé své vypravování, které jsem hltavě zapisoval, tu se mi po papíru rozlila tato podivuhodná příhoda…
„Mé jméno jest Gulivier Necestuar.“ řekl důležitě a pokračoval: „Před necelými dvěma roky byla vypravena loď, která měla za cíl zmapovat nové ostrovy ve středním Pacifiku. Byla to vědecká výprava, které se účastnili geologové, botanici, zoologové, etnografové, malíři a ještě spousta dalších odborníků. Loď byla naplněna téměř a po okraj všemi možnými věcmi, které nemají snad ani název, ale které jsou pro vědce tak důležité. Ta loď se jmenovala Juliette a velel jí kapitán Anatole de Insubmer. Podivný člověk, ale dobrý kapitán. Však o něm ještě budu vyprávět. Organizátor, jistý šlechtic, hledal někoho, kdo bude velet posádce. Z deseti uchazečů jsem byl, díky svým dlouholetým zkušenostem na moři, vybrán právě já. Moje kompetence spadaly pod čtyři důstojníky, a jejich zase pod kapitána. Takže abych tak řekl byl jsem tam na tý lodi poměrně velký zvíře.
Vyrazili jsme v červnu, to abychom se vyhnuli tropickým bouřím, které jsou hodně nebezpečné a nevyzpytatelné.“
Kouknul na mě, jako na člověka, který nemá ani páru o tom jak je člověku úzko v takové bouři. A měl pravdu. Přihnul si a pokračoval.
„Vypluli jsme na jih k Portugalsku, kolem Gibraltaru, a pak podél západního pobřeží Afriky k Pobřeží slonoviny. Tam jsme se v přístavu Abidžan zastavili nabrat pitnou vodu. Druhý den jsme vyrazili stále směrem na jih. Minuli jsme ostrov Svatého Tomáše a Princův ostrov. Počasí nám přálo, vítr příznivě nadouval plachty, takže jsme relativně brzy dorazili k mysu Dobré naděje. V Kapském městě jsme se zdrželi tři dni, doplnili jsme opět pitnou vodu a tentokrát ještě nějaké potraviny. Po vyplutí z přístavu se nám naskytl krásný výhled na Stolovou horu. Brána do rozlehlého Indického oceánu byla před naší výpravou dokořán otevřená.
Pluli jsme jím tak po několik měsíců, s příležitostnými zastávkami kvůli doplnění potravin a jiných materiálů pro drobnou údržbu lodi. Poseidon i svatý Mikuláš (patron námořníků – pozn. autora) k nám byli milostiví, a tak bez větší úhony dorazila v půli ledna Juliette do přístavu Perth v Západní Austrálii. Tam jsme se tentokrát zdrželi dva týdny. Za celou cestu nás zastihly jen tři menší bouřky, nic nebezpečného, takže nálada byla vynikající. Co si víc přát. Jen kdybychom tušili co nás čeká. Že nás opustí štěstí, Poseidon, svatý Mikuláš i samotný Bůh, to nikoho nenapadlo. Mračna nad naší cestou se pomalu stahovala…“
Můj, řekněme, chlebodárce dopil poslední kapku a podíval se na dno sklenice. Nic mi nemusel říkat, ani naznačovat, hned jsem pro něj objednal další rundu. Aby řeč nestála.
„Seznámil jsem se blíž s jedním námořníkem. Gustav se jmenoval. Divné jméno pro Francouze. Ale nejen jeho jméno vybočovalo tak trošku z řady. Byl to dost podivín. S nikým moc nemluvil, držel se stranou, ale ke mně si našel cestu. Nebo spíš já k němu. To jeho zevnějšek, vedle povahy, mě zaujal. Byl to mestic. Jeho druhé jméno bylo Chunab Chu, což u indiánů bylo podle staré pověsti božstvo, které stvořilo svět. Byl hodně pesimistický, a to k němu nepřilákalo mnoho kamarádů. Pořád každému na potkání říkal: ‘Naše výprava bude zmařena. Nebesa mi o tom v noci vyprávějí. Nepřežijem.‘ Jen já mu naslouchal a jeho slovům neodporoval. S odstupem času musím říct, že to nebyl pesimismus, ale čistý smysl pro předurčení.
Ale jak jsem řekl, nálada na lodi byla optimistická a přátelská. I sami vědci se s námi námořníky dávali do řeči a ani trochu nejevili nad námi opovržení jak to u větších kapacit bývá. A tak se není čemu divit, že si slov Gustava nikdo nevšímal. Já jsem se jeho slovům nevysmíval jako většina. Na moři jsem sloužil již třicet let, takže jsem viděl, slyšel a zažil všemožné. A na moři je možné všechno.
Z Perthu loď vyrazila na sever přes Timorské a Arafurské moře a odtud přes srdce Melanésie rovnou do Polynésie.
Jednou v noci mě vzbudí rozechvělý Gustav a povídá: ‚Bílá loď ovládne obzor. Je to loď mrtvého času. Až se objeví, tak zmizí. Ale co bylo už nebude. Nastane mrtvý klid.‘
Jeho oči přes tmu zářily, hlas měl rozechvělý, ne strachem ale horlivostí, a jeho ruka, držící mou, byla zpocená. Nic jsem neřekl, jen jsem na něj němě zíral a nevěděl co říct. Já mu věřil. Všechno. Tu noc jsem nespal.“
Kolem prošel hostinský. Okem znalce lidských povah na nás kradmo pohlédl, přejel můj sešitek s poznámkami a pak se zastavil na našich prázdných sklenicích. „Ještě jednou panstvo?“ pronesl se zjevným nezájmem. Podíval jsem se na starého námořníka. Jeho vyprávění začalo být zajímavé a tak povídám: „Dvakrát rum a mně víno. Červené.“ dodal jsem. Nechtěl jsem na něm šetřit. A vyplatilo se to.
Za chvíli už před námi stály pohárky a vypravování pokračovalo.
„Druhý den ráno se z koše hlídky na hlavním stožáru ozvalo pískání a pak ‘Země na obzoru. Ostrov na deváté hodině.’ Podle slov kapitána jsme objevili ostrov dosud nezanesený do map. Geologové, botanici, zoologové, etnografové a malíři byli z toho ostrova unešení jako vdavků chtivé slečinky z ženicha. To jste měl vidět. Pobíhali sem a tam po ostrově, poklepávali, odklepávali, hledali, trhali, pídili, chytali, zkoumali, malovali. Byl to poměrně malý ostrov bez pitné vody, a tak za tři dny jsme zvedli kotvy. I jim ten čas stačil. Jejich nálada byla úžasně povznášející a netrvalo dlouho a přenesla se mezi nás námořníky.
Ten den se rozdával dvojitý příděl kořalky a euforie dosáhla takového vrcholu, že se začaly uzavírat sázky, kdy bude objeven další ostrov, další země. Ti nejoptimističtější dali svůj bank na to, že to bude již zítra.
Minul den, druhý a pak třetí. Pořád nic. Čím dál více lidí přicházelo o své sázky. Kapitán rozkázal, že budeme plout v trojúhelníku, který se bude postupně zvětšovat. Tak bude zvýšena šance na další objevy.
Čtvrtého dne se dolů z koše sneslo naléhavé volání hlídky: ‘Muž přes palubu. Na pravoboku na třetí hodině.’ Každý, kdo neměl v tu chvíli službu, se běžel podívat na tu stranu. Byl vyslán člun, který se za půl hodiny vrátil i se svým úlovkem. Ten byl posléze vytažen na palubu. Byl to muž. Běloch. Jeho vychrtlá postava byla pokrytá jen nepatrnými zbytky oděvu a tam kde nebyly bylo tělo poseto do krve popraskanými boláky způsobenými sluncem a mořskou vodou. Tvář byla vrásčitá, vlasy bílé jako křída a jeho vous byl několik týdnů neholený. Celý se třásl. Byl přivolán lékař. Dotyčný vyděšeně a zmateně koukal kolem sebe a pořád jen opakoval: ‘Mein Gott, mein Gott, ich lebe, Wunder, danke, danke schon, mein Gott, ich lebe, Wunder…’ Nikdo mu zhola nerozuměl. Na příkaz lékaře byl odveden do podpalubí.
Většina se shodla na tom, že mluví německy. Nikdo však tuhle řeč neznal. Angličtinu, španělštinu, italštinu, ruštinu, latinu, řečtinu, a dokonce i hebrejštinu tu někdo znal. Ale němčinu nikdo. Takže bylo nemožné se sním domluvit.
Celý den se pak nemluvilo o ničem jiném, než o tom záhadném. Dokonce mu bylo přiřčeno i jméno – Abscon. Druhý den jsem za ním zašel. Byl u něj lékař, dva důstojníci a ještě několik odborných členů výpravy. Přes noc dostal horečku a teď blouznil. Každou chvíli zamumlal: ‘Weises Schiff. Achtung! Sie ist gefährliche. Sehr gefährliche. Weisse Schiff trägt dem Tod. Tod. Tod…‘ Nic z toho jsme mu nerozuměli. Pak mě něco napadlo. Za chvíli Absconovi podávám malou břidlicovou tabulku a kousek křídy. I přes blouznění, vysílení a bolest ji uchopil a několika jednoduchými tahy namaloval trojstěžník. Jeho trup několika škrty vybarvil bíle. Nad stěžně pak namaloval umrlčí lebku a vedle ní připsal rozechvělým písmem jedno latinské slovo: MORT. V tu ránu jsem si vzpomněl na Gustavova slova. Zamotala se mi hlava.
Abscon pak po celý den a noc blouznil. Chodil jsem za ním pokaždé když to služba jen trošku umožňovala. Nedozvěděl jsem se však nic nového. Pořád jen ta samá slova, tytéž útržkovité věty. Druhý den po poledni zemřel. Dodýchal. A jak jsme tak nad ním s lékařem stáli, ozvalo se z vrchu z paluby pokřikování, volání a udivené hlasy. Lékař mrtvému zatlačil oči a již jsme běželi nahoru. Stalo se něco podivného. V momentě, když Abscon dodýchal, přestal vát vítr. A to nebylo dobré. Nacházeli jsme se na neznámém místě, kdoví jak daleko od pevniny, a blížilo se období tropických cyklónů.
Vítr nevál po celé tři dny. Potom byla na obzoru zpozorována loď, která se k nám pomalu blížila. A jak se tak přibližovala, posádka pomalu utichala. Začalo udivené vyměňování nic nechápajících pohledů. Byl to trojstěžník. A celý bílý. Trup, stěžně, lana, vlajka, prostě vše bylo bílé. V hlavě se mi vybavila břidlicová tabulka s Absconovým poselstvím.
Nikdo se na bílé palubě neobjevil, nikdo se nás nepokusil kontaktovat. Jen tak tam stála, dobrých dvě stě yardů od nás. Zajímavé bylo, že k nám ta loď připlula, i když nebylo co by ji pohánělo. Jak už jsem řekl: naše loď stála díky bezvětří na místě tři dny.
Kapitán tedy vyslal člun, aby se pokusil něco zjistit o posádce, lodi a jejích úmyslech. Za čtyři hodny se člun vrátil nazpět s nepořízenou. Všichni členové posádky člunu se shodli na tom, že ať se snažili k lodi přiblížit sebevíce, ona od nich zůstávala stále stejně daleko. To vyvolalo rozruch a pozdvižení. Kapitán musel zakročit a jen s použitím své autority se mu podařilo sjednat klid. Celý den tam pak stála jako nějaké memento a nic se na ní nepohnulo. V noci tajemná loď zmizela. A to tak dokonale, že to hlídka nestačila zpozorovat. Nikdo nevěděl co na to říct, a tak jsme mlčeli a báli se jeden druhému podívat do tváře. Snad aby v ní nebylo něco zlého vyčteno.
Počasí se nezměnilo po celé další tři dny. Loď stála pořád na místě. Zato však pražilo slunce do našich hlav, na naše těla, do našich myslí. Nemusím ani říkat, že nálada mezi muži značně poklesla. Čtvrtý den začalo foukat a my se radovali. Veselí však netrvalo dlouho. V noci přišla velká bouře. Ztratili jsme jednoho muže. Nepřivázal se a spadl přes palubu. Ráno po bouřce už zase vítr nevál. V noci se naší lodi opět zmocnila bouře, tentokrát ještě mocnější. Naše loď byla ale nová, pevná a postavená podle nejnovějších konstrukčních poznatků, takže jsme vyvázli. K našemu údivu bylo ráno opět moře hladké jako zrcadlo, slunce žhavější a vítr žádný. Mužstvo bylo zmlklé. Každý se snažil schovat někde ve stínu, ale paluba jej moc neposkytovala, a v podpalubí bylo k zalknutí. Zvířata, která jsme tam přechovávali jako živé zásoby, trpěla. Postupně si někteří z nás začali vzpomínat na Gustavova slova. Nikdo však nic neřekl nahlas. Ani sám Gustav. Jen jsme si my dva vyměňovali mezi sebou tiché, avšak vše říkající pohledy. A já začal tušit, co se v noci stane. A taky že ano.
Obrovská bouřka a vlny veliké jako dům neúprosně bušily do Juliette. Ta se nebohá nakláněla hned na jednu, hned na druhou stranu. Nic jsme nemohli dělat. Byli jsme bezmocní. Ale rána jsme se dočkali. Jeden stěžeň byl sice vážně poškozený, ale ostatní tři byli v pořádku. Tři na plavbu jsou dostatečné. Bylo jen potřeba vyměnit někde plachu, lano, kladku. Samé drobnější úpravy.
Vypadalo to že už je všem bouřím, strachu a nejistotě učiněno zadost, neboť vítr vál, opíral se do plachet a vedl nás. Kdybychom tak tušili, kam nás dovede.
Za tři dny se nám podařilo opravit většinu škod a držel se ustanovený kurz. Vzhledem k roční době jsme se vraceli zpět do známých vod najít místo, kde by se dalo přečkat to nebezpečné období cyklónů. Pořád se ještě tu a tam rozvinula debata o bílé lodi, pořád nám všem něco leželo na mysli, duši a srdci. Takový malý tlak. Fyzická práce však dává rychle zapomenout na všechna vnitřní trápení.
Druhý den ráno se daleko v dálce objevila země. Taková malá, šedivá. Jak den postupoval, a Juliette s ním, byla ta země čím dál větší a větší. Na první pohled to byl vulkanický ostrov. Velká šedivě-černá, ostře lámaná, přelamovaná, prolamovaná a všelijak tvarovaná hora čněla do výše, vysoko nad hladinu moře. Vyvolalo to nadšený rozruch. Jak by ne. Stále jme byli v nezmapované části oceánu, takže se jednalo o další objev. Zvláště geologové při pohledu na tu horu si mnuli ruce. Horší to bylo pro biology a zoology, neboť i když byl ostrov ještě daleko, nebylo na něm vidět nic zeleného, živého.
Pamatuji si, že jsem zrovna stál na pravoboku lodi, když tu ke mně neslyšně přistoupil Gustav a klidným, jistým hlasem mi povídá: ‘Jsme všichni mrtví.’ Podíval jsem se mu do klidné tváře, jejíž oči viděly tak daleko, oba mlčíc opření o okraj trupu lodi, která se začala otřásat. Z počátku jen slabě, jako sebou škubá tělo ve spánku, pak se to stupňovalo. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, protože se mělo za to, že je to způsobeno mořem.
Byl jsem zavolán na kapitánský můstek, na němž si kapitán a důstojníci prohlíželi dalekohledem ostrov, k němuž jsme pluli. Než jsem se stačil otočit a vyjít, byl jsem chycen Gustavem za ruku a nenásilně otočen čelem k němu. ‘Řekni kapitánu, že pokud loď okamžitě neotočí čelem vzad, tak…’ Nemusel nic dopovídat. Bylo mi vše jasné. Odešel jsem za kapitánem.
‘Pane Necestuar, co si o tom myslíte?’ povídá mi kapitán, a podává mi vysunovací dalekohled. Dívám se směrem k ostrovu a z počátku nic nevidím. Pak se můj zrak zastaví několik metrů nad hladinou, zaostřím a vidím na šedém povrchu hnědé skvrny. Tu a tam nějaká, ale jinak celkem dost. Nic zvláštního. ‘Nic zvláštního kapitáne. Vypadá to jako kusy železné rudy.’
‘Také si myslím’ povídá mi kapitán.
‘Pane, mohu promluvit?’ pokouším se vznést svůj návrh.
‘Ano, mluvte pane Necestuar.’
‘Pane, zastávám názor, že bychom měli loď otočit o sto osmdesát stupňů a jet co nejdál pryč od té hory. Není to jenom můj názor.’
‘Hloupost.’ odporuje mi. ‘Budeme se držet poslání hledat a mapovat nové země. Toto je poslední, pak se vracíme schovat do bezpečí před cyklóny’
Bylo to marné, já byl malým pánem. Uvědomím si, že tu něco nehraje. Podívám se ještě jednou dalekohledem, teď už jsme byli blíž pevnině a loď se víc chvěla. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že ony kousky železné rudy jsou ve skutečnosti kusy železa opracované lidskou rukou. Řekl jsem to kapitánu a on mi musel dát za pravdu. Zmátlo jej to.
Teď se loď již nechvěla, ale začala se přímo třást. Podívám se na kompas a k mému údivu se ručička ukazující světovou stanu zuřivě otáčí dokola. Podívám se na kapitána. Ten je víc zmatený než vystrašený. A důstojníci přestávali mít chladnou hlavu.
‘Loď otočit o sto osmdesát stupňů na levobok!’ uvědomuje si situaci nejvyšší velitel, poté co viděl totéž co já. Loď se začne otáčet podle přikázaného směru. Otočila se ale jen asi o šedesát stupňů, pak se začala vracet na výchozí stupeň. Ani čtyři muži, jež přiběhli na pomoc kormidelníkovi, nemají tolik síly potřebné k otočení lodi.
Ta již přímo vibruje. A vibrace narůstá. Posádka se zděšeným křikem pobíhá po palubě, někteří se vynořují z podpalubí podívat se co se děje. Otáčíme kormidlem, plachtami, snažíc se zas a znova změnit kurz. Je to však marné, protože loď je nějakou neviditelnou silou přitahována k hoře.
Cosi mne táhne za opasek. Táhnutí je čím dál silnější a neúprosnější. Kompas se zakolíbal, utrhnul se a odlétnul směrem k hoře. Kdo to viděl, nepochopí. Opasek mě začíná stahovat k okraji paluby. Odepnu jej a odlétne za kompasem. I nohy mám těžké. Vše, co je na lodi z kovu, se ke zděšení všech zvedá a odlétá pryč. Zmatek vzrůstá. Někteří si drží krvácející uši, ve kterých měli ještě před chvílí náušnici. Praskání, vrzání, skučení a otřes lodi narůstá do zběsilé kakofonie. Vyzul jsem boty, na kterých jsem měl pár velkých kovových spon. Zamířily za mým opaskem, osobními věcmi posádky z kovu a rozmanitou kovovou výbavou lodi. Sklouznul jsem až k okraji paluby, a nebýt zábradlí a lana, skončil jsem v moři. Za to se mi ale naskytl hrůzu nahánějící obraz. Velké a masivní kovové hřeby spojující a zpevňující jednotlivé dřevěné části konstrukce trupu lodi se vytahují ze dřeva. Některé jsou již pryč, málo na svém místě a většina je již povytažena. A tu jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest,… hřebů odlétlo. Je mi jasné co to znamená.
Jen s velkou námahou se mi podařilo dostat ke člunu. Pokouším se odvázat lano držící člun před náhodným sklouznutím. Vše kolem se otřásá jako při zemětřesení. Dřevo stožáru praská a strhává s sebou dolů plachtoví s lany a vším, co neodletělo. Kolem prolétají kovové předměty. Chaos. Křik. Slabost. Řev dřeva i hlasivek. Podlomily se mi nohy. Ležím na tvrdém dřevě paluby. Pozoruji vše a všechny kolem. Nic neslyším. Vše je zpomalené a třese se. Nevím kdo jsem a co se děje. Vše jsem zapomněl. Vnímám jen obraz zániku. Předek lodi se hroutí do sebe. Prkna nadskakují a propadají se. Gejzíry slané vody. Modlitba na rtech. Lidi mizící v hlubině mokrého pekla. Od předku až po zadek se postupně celá loď bortí jako domino. A pak…“
„A pak?!“ skáči nedočkavostí vypravěči do řeči.
„Pak si již nic nepamatuji.“ zchladí mou vybičovanou zvědavost.
„Jen si to představte.“ pokračuje dál v hovoru. „Ostrov celý z magnetu! Kdo to kdy viděl? Vše kovové, i sebemenší drobnost ta síla sálající z hory uchvátí a přitáhne k sobě. Lidská síla proti ní je naprosto, ale naprosto bezmocná. Jak se překročí určitá hranice, není šance na návrat. Magneto…“
„Poslední objednávka panové. Bude se zavírat. Už je tma.“ stojí nad námi majitel nálevny. Nadzvedne významně obočí a knír se jedenkrát zakývá ze strany na stranu. Podíváme se zároveň z okna a skutečně. Venku je tma. Vypravování se protáhlo.
Objednávám jen vypravěči. Já mám ještě co pít.
Poslední objednávka nám byla přinesena a mnou zaplacena. Hostinský se vzdálil.
„Co se dělo dál?“ snažím se navázat přetrženou nit. Gulivier se napije, udělá významnou pauzu a začne: „Probudil jsem se ve člunu, který jsem se předtím snažil odvázat. Jedině čluny na lodi byly celé jenom ze dřeva. Hlava mě bolela, pomalu jsem se vzpamatovával, a chvíli mi trvalo, než mi vše došlo. Že je loď na dně oceánu, my jsme kdoví kde a jen s minimální šancí na přežití. Zůstaly jen trosky na hladině a jiskřička naděje v mysli. Zachránil mě asi dvacetiletý plavčík. Rolf se jmenoval. Šikovný kluk. Nějak se mu podařilo mě vytáhnout do člunu, aniž by se převrhl. Třetí ve člunu byl malíř z vědecké části výpravy. Měl škaredou otevřenou zlomeninu stehenní kosti. Noha byla narychlo převázána a dotyčný ležel bez hlesu a hnutí.
Celý den jsme pak pádlovali pomocí kusů dřev – kovové úchyty pádel byly samozřejmě vyrvány a pryč – a snažili se najít někoho živého. Sbírali jsme všechno, co by mohlo být potřebné. Ostré úlomky dřeva, kusy látek, lan. Ale moc toho nebylo. Druhým největším úspěchem bylo nalezení krásně vykládaného pouzdra s psacími potřebami. Patřilo kapitánu. No a největším úspěchem bylo nalezení samotného kapitána. Byl v bezvědomí, ale brzy se probral. Byl z toho celý špatný a zmatený. Jako my, jenže o něco víc, protože on odpovídal za všechny duše na palubě. Nikdy, až na pár vět, s námi nepromluvil. Dokonce se styděl podívat se nám do očí. Odvracel je, i když se rozděloval příděl masa.
Jo! Na to bych málem zapomněl. Vytáhli jsme z vody nedorostlé prase. Následující noci byla bouřka a do člunu napršelo dobrých sedm palců vody. Tyhle dvě věci nám pomohly vydržet tak dlouho na moři.
Pluli jsme čtrnáct dní, slunce nás spalovalo, maso z vepře se kazilo, ale my jsem jej kusy dřev trhali a syrové polykali. Hnus. Špinavá voda se nabírala rukama a pila jako nejlepší víno. A protože kapitán byl duševně vyřízen, a já byl hodnostně nejvýš, ujal jsem se přerozdělování jídla a pití. Prvních čtrnáct dní jsem dělal zářezy do bíle natřeného dřeva člunu, ale pak jsem toho nechal, nevidíc v tom žádný smysl.
Během těch čtrnácti dnů malíř zemřel. Asi na otravu krve způsobenou zánětem v noze. Spolu s Rolfem jsme jej pohřbili po námořnicku – do moře. I modlitbu jsem pronesl. Za čtrnáct dní jsme byli poloviční. Těla vypadala jako přízraky. Maso z vepře bylo vesměs snědeno a ten shnilý zbytek, co zbyl, jsem musel hodit přes palubu. Chtěl jsem jej použít jako vnadidlo pro ryby, nebo případně ptáky, ale Rolf jej tajně za mými zády ujídal. O něco později z toho dostal křeče a břicha bolení. Krátce poté, co jsem si přestal dělat čárky uběhnutých nocí, následoval malíře. Zůstal jsem jenom já a kapitán.
Jak dlouho jsme se tak plahočili od smrti ke smrti nevím. Bylo to ale strašné. Nejhorší bylo slunce. Přes den jsem se schovával do hadrů, abych nebyl popálen. Ale kapitánu to bylo jedno. Musel jsem jej tedy zakrývat. Když vypadal jako živoucí mrtvola, a já nejinak, vyndal si svoje psací potřeby a dlouze a namáhavě cosi psal. Další den mi podává zapečetěnou obálku se slovy: ‘Pane Necestuar, slibte mi, že vykonáte po mé smrti mou vůli.’ Slíbil jsem mu to.
Po nějaké době, nevím za jak dlouho to bylo, protože se čas bez měření stírá, jsem našel kapitána mrtvého. Byl zamotaný před sluncem do roztrhaných zbytků hadrů. Nepomohly mu. V tichosti jsem se pomodlil za jeho duši a hodil jej přes palubu.
Ve člunu zbylo ještě něco málo vody a nekonečně bolestného času přede mnou. Nevím jak dlouho to nekonečno trvalo, ale bylo to nepopsatelné. Jeden den přišla bouřka. A díky vodě, kterou mi shůry poslala, člun i se mnou přistál jednoho nádherného dne na pevné zemi.
Našli mě domorodci z kmene žijícího na jednom ze stovek polynéských ostrovů. Zůstal jsem u nich asi tři měsíce, než na ostrov přijela nizozemská obchodní loď. Za ten tříměsíční pobyt, vlivem starostlivé péče, jsem byl v pořádku. Cítil jsem se dokonce mnohem lépe než jak tomu bylo před ztroskotáním.
Kapitán oné obchodní lodi mě vylodil v peruánské Limě. Odtud o mně spěšným listem informoval domácí úřady. Takže když jsem za dva měsíce přistál ve francouzské La Rochelle, byl jsem bouřlivě a slavnostně přivítán vrcholnými lidmi a představiteli města. Připadal jsem si jako jeden z přeživších Magalhãesovi výpravy.
Brzy jsem byl povýšen na důstojníka. Tímto se mi otevřely dveře do Královského válečného námořnictva. Byl jsem oslavován, zmiňován, chválen, vynášen do výšin a uznáván v celém širém okolí. Připadal jsem si konečně že jsem důležitý. Nebyl jsem jedním z davu, kapkou v moři. Byl jsem šťastný, i když hrůzu, kterou jsem prožil, mi nemohlo nic vynahradit. Bylo to tak neskutečné, že musel přijít pád. Přišel. Nečekaně. Bezprávně.
Podle posledních slov kapitána jsem odevzdal jeho závěť příslušným úřadům k vyřízení. A tak moje sláva, proslulost a šťastná hvězda trvala jen několik málo měsíců. Pak přišel pád z nebe do pekel. Ledová koupel. Noční můra. Během jednoho dne jsem byl degradován a veřejně odsouzen. Zavřely se mi před nosem všechny dveře. Nejen do královského námořnictva, ale na palubu všech lodí, ke všem kapitánům a pracím námořníka. Byl jsem vyobcován ze společnosti. Rovnou a přímo na její okraj.
Způsobila to jedna věta v kapitánově poslední vůli. Jedna jediná věta. Nedozírné následky. Na tom kusu papíru, který jsem dostal a pak odevzdal se psalo: Pane Necestuar, až zemřu, prosím použijte mé tělo ke své záchraně…
Od té doby jsem žebrák a bez přístřeší. Nikdo mne nechce zaměstnat, a každý se mě štítí. Tak se protloukám sám životem stejně krušně jako tenkrát na tom člunu. Tam byl hlad. A dnes je taky. Tam jsem cítil strach a bolest. Dnes také. Jenomže tehdy cesta ve člunu skončila životem a dnes cesta, po které kráčím, skončí mou smrtí.
A nejtragičtější na tom je fakt, že jsem obálku odevzdal úřadům nerozpečetěnou….“
Dovyprávěl svůj příběh.
Rozloučil jsem se s ním v tichém porozumění a obdivu. Na cestu jsem mu dal pět franků, víc jsem neměl a ani nemohl poskytnout, a odešel domů.
V pondělí jsem odevzdal rukopis redakci. V úterý se mi smáli, ale nakonec ve středu vytiskli. Ten den dali kamelotům k prodeji. Stalo se nemožné. Všechny výtisky byly do několika hodin beznadějně vyprodané. Ve čtvrtek a i v pátek musel být učiněn speciální dotisk, který byl také rozebrán. Přes noc jsem se tak dostal do povědomí většiny francouzských novin.
Po čase jsem se vypracoval do čela redakce, a nakonec do ředitelského křesla. To už ale uběhlo několik let a je to jiný příběh.
Asi čtrnáct dní po zveřejnění jsem začal Guliviera hledat, abych se mu odvděčil. Hledal jsem jej pak ještě celý rok pomocí tištěných letáků. Marně.
České Budějovice Leden 2008
Každý týden jsem musel odevzdat jednu reportáž. To znamenalo běhat po celém městě, slídit, pídit se, zajímat, být ve střehu, mít dobrý čich a nenechat si ujít jedinou příležitost. Jak už jsem řekl byl jsem v redakci nováček, takže denní reportáže si uzurpovali ti starší-mazáci. O to tvrdší byl můj chléb. Každý den se sice něco stalo, takže reportáž by byla poměrně brzy na světě, ale mé reportáže měly informovat o nějaké zajímavé příhodě ze života města. Ne o denních zprávách. A proto jsem se zajímal o lidi, jejichž život by byl jednou velkou reportáží. Řekne se: Stačí zastavit první zajímavé individuum, vyzpovídat jej a na zprávu je zaděláno. Jenže i v tak velikém městě hned tak nenajdete někoho zajímavého. Prostitutky, žebráci, alkoholici a jiná pochybná stvoření již čtenáře našeho deníku omrzela. Takže to chtělo velké úsilí a trpělivost při hledání.
Stalo se to v sobotu. Do následujícího pondělí jsem musel odevzdat reportáž, aby mohla být v úterý dána do účaří, vytištěna a ve středu uveřejněna. Ten den jsem prochodil celé město, zastavil několik lidí, ale buď jsem se setkal s odmítnutím, nepochopením, hrozbou, či urážkou, nebo informace mně poskytnuté nebyly pro čtenáře (či spíše pro redakci) nikterak zajímavé.
Nohy mě dovedly až do přístavu, plného lodí, hospod a hlavně, hlavně lidí. Proslídil jsem již několik lodí připluvších, nebo se teprve chystajících na odjezd, zastavil pár námořníků, dokonce i jednoho kapitána. A pořád nic. Dokonce jsem již ze zoufalosti zastavil dvě ženy – snad matku a dceru, abych se jich zeptal co zajímavého zažily na moři, zda byly na plavbě poprvé, jak na ně zapůsobilo samotné moře, no prostě čiré zoufalství. Výsledek? Bylo mi řečeno, že teprve odjíždí. Zase nic.
Jak se tak plahočím za svým chlebem, míjím jeden hostinec. Spíše putyku. Žádná jiná podobná instituce v přístavu si nezaslouží tak „honosné“ pojmenování jako je hostinec. Vývěsní štít nade dveřmi hrdě, avšak ušmudlaně, hlásá: A la Baudroie - U mořského ďasa.
V tom se dveře prudce rozrazí a z nich po zádech vypadne chlap jako hora. Dopadl na zadek a udělal kotrmelec vzad. Ve dveřích už stál hospodský, taky jako hora a na hosta takto nedůstojně opustivšího lokál zařval na celé kolo: „Táhni neřáde! Ať už tě tady nevidím ty kanibale, zvíře! Nikoho nezajímají tvoje báchorky, ty si nech pro usmrkaná děcka. Jima je můžeš alespoň strašit dyž už nic. Ale u mě v lokále ti za ně nikdo nebude platit kořalkou, natož penězi. Děláš mýmu lokálu jen vostudu. Lidi jako ty by měli pověsit, nebo tě alespoň vláčet v okovech městem. Pro vejstrahu!“ A zabouchl za sebou dveře, až kolem futer opadala omítka.
Ihned jsem zbystřil a dotyčného oslovil s žádostí o vyprávění. Chvíli se zdráhal, pokukoval po mně nedůvěřivě, nechtěje mi věřit. A moje oznámení že jsem reportérem, které mělo vzbudit jistotu, vyvolalo jen další nedůvěřivé loupnutí okem. Ale pozvání na něco ostrého zabralo. Slovo dalo slovo, a již za několik minut jsme se octli v jiném lokále.
Seděli jsme v přítmí zadního koutu místnosti, já s tužkou a notesem a on se skleničkou rumu. Chvíli mumlal cosi nesouvislého a zmateného, takže jsem jej musel přerušit a vyzvat jej, aby mi pověděl všechno po pořádku s tím, že je času dost. A jak začal podruhé své vypravování, které jsem hltavě zapisoval, tu se mi po papíru rozlila tato podivuhodná příhoda…
„Mé jméno jest Gulivier Necestuar.“ řekl důležitě a pokračoval: „Před necelými dvěma roky byla vypravena loď, která měla za cíl zmapovat nové ostrovy ve středním Pacifiku. Byla to vědecká výprava, které se účastnili geologové, botanici, zoologové, etnografové, malíři a ještě spousta dalších odborníků. Loď byla naplněna téměř a po okraj všemi možnými věcmi, které nemají snad ani název, ale které jsou pro vědce tak důležité. Ta loď se jmenovala Juliette a velel jí kapitán Anatole de Insubmer. Podivný člověk, ale dobrý kapitán. Však o něm ještě budu vyprávět. Organizátor, jistý šlechtic, hledal někoho, kdo bude velet posádce. Z deseti uchazečů jsem byl, díky svým dlouholetým zkušenostem na moři, vybrán právě já. Moje kompetence spadaly pod čtyři důstojníky, a jejich zase pod kapitána. Takže abych tak řekl byl jsem tam na tý lodi poměrně velký zvíře.
Vyrazili jsme v červnu, to abychom se vyhnuli tropickým bouřím, které jsou hodně nebezpečné a nevyzpytatelné.“
Kouknul na mě, jako na člověka, který nemá ani páru o tom jak je člověku úzko v takové bouři. A měl pravdu. Přihnul si a pokračoval.
„Vypluli jsme na jih k Portugalsku, kolem Gibraltaru, a pak podél západního pobřeží Afriky k Pobřeží slonoviny. Tam jsme se v přístavu Abidžan zastavili nabrat pitnou vodu. Druhý den jsme vyrazili stále směrem na jih. Minuli jsme ostrov Svatého Tomáše a Princův ostrov. Počasí nám přálo, vítr příznivě nadouval plachty, takže jsme relativně brzy dorazili k mysu Dobré naděje. V Kapském městě jsme se zdrželi tři dni, doplnili jsme opět pitnou vodu a tentokrát ještě nějaké potraviny. Po vyplutí z přístavu se nám naskytl krásný výhled na Stolovou horu. Brána do rozlehlého Indického oceánu byla před naší výpravou dokořán otevřená.
Pluli jsme jím tak po několik měsíců, s příležitostnými zastávkami kvůli doplnění potravin a jiných materiálů pro drobnou údržbu lodi. Poseidon i svatý Mikuláš (patron námořníků – pozn. autora) k nám byli milostiví, a tak bez větší úhony dorazila v půli ledna Juliette do přístavu Perth v Západní Austrálii. Tam jsme se tentokrát zdrželi dva týdny. Za celou cestu nás zastihly jen tři menší bouřky, nic nebezpečného, takže nálada byla vynikající. Co si víc přát. Jen kdybychom tušili co nás čeká. Že nás opustí štěstí, Poseidon, svatý Mikuláš i samotný Bůh, to nikoho nenapadlo. Mračna nad naší cestou se pomalu stahovala…“
Můj, řekněme, chlebodárce dopil poslední kapku a podíval se na dno sklenice. Nic mi nemusel říkat, ani naznačovat, hned jsem pro něj objednal další rundu. Aby řeč nestála.
„Seznámil jsem se blíž s jedním námořníkem. Gustav se jmenoval. Divné jméno pro Francouze. Ale nejen jeho jméno vybočovalo tak trošku z řady. Byl to dost podivín. S nikým moc nemluvil, držel se stranou, ale ke mně si našel cestu. Nebo spíš já k němu. To jeho zevnějšek, vedle povahy, mě zaujal. Byl to mestic. Jeho druhé jméno bylo Chunab Chu, což u indiánů bylo podle staré pověsti božstvo, které stvořilo svět. Byl hodně pesimistický, a to k němu nepřilákalo mnoho kamarádů. Pořád každému na potkání říkal: ‘Naše výprava bude zmařena. Nebesa mi o tom v noci vyprávějí. Nepřežijem.‘ Jen já mu naslouchal a jeho slovům neodporoval. S odstupem času musím říct, že to nebyl pesimismus, ale čistý smysl pro předurčení.
Ale jak jsem řekl, nálada na lodi byla optimistická a přátelská. I sami vědci se s námi námořníky dávali do řeči a ani trochu nejevili nad námi opovržení jak to u větších kapacit bývá. A tak se není čemu divit, že si slov Gustava nikdo nevšímal. Já jsem se jeho slovům nevysmíval jako většina. Na moři jsem sloužil již třicet let, takže jsem viděl, slyšel a zažil všemožné. A na moři je možné všechno.
Z Perthu loď vyrazila na sever přes Timorské a Arafurské moře a odtud přes srdce Melanésie rovnou do Polynésie.
Jednou v noci mě vzbudí rozechvělý Gustav a povídá: ‚Bílá loď ovládne obzor. Je to loď mrtvého času. Až se objeví, tak zmizí. Ale co bylo už nebude. Nastane mrtvý klid.‘
Jeho oči přes tmu zářily, hlas měl rozechvělý, ne strachem ale horlivostí, a jeho ruka, držící mou, byla zpocená. Nic jsem neřekl, jen jsem na něj němě zíral a nevěděl co říct. Já mu věřil. Všechno. Tu noc jsem nespal.“
Kolem prošel hostinský. Okem znalce lidských povah na nás kradmo pohlédl, přejel můj sešitek s poznámkami a pak se zastavil na našich prázdných sklenicích. „Ještě jednou panstvo?“ pronesl se zjevným nezájmem. Podíval jsem se na starého námořníka. Jeho vyprávění začalo být zajímavé a tak povídám: „Dvakrát rum a mně víno. Červené.“ dodal jsem. Nechtěl jsem na něm šetřit. A vyplatilo se to.
Za chvíli už před námi stály pohárky a vypravování pokračovalo.
„Druhý den ráno se z koše hlídky na hlavním stožáru ozvalo pískání a pak ‘Země na obzoru. Ostrov na deváté hodině.’ Podle slov kapitána jsme objevili ostrov dosud nezanesený do map. Geologové, botanici, zoologové, etnografové a malíři byli z toho ostrova unešení jako vdavků chtivé slečinky z ženicha. To jste měl vidět. Pobíhali sem a tam po ostrově, poklepávali, odklepávali, hledali, trhali, pídili, chytali, zkoumali, malovali. Byl to poměrně malý ostrov bez pitné vody, a tak za tři dny jsme zvedli kotvy. I jim ten čas stačil. Jejich nálada byla úžasně povznášející a netrvalo dlouho a přenesla se mezi nás námořníky.
Ten den se rozdával dvojitý příděl kořalky a euforie dosáhla takového vrcholu, že se začaly uzavírat sázky, kdy bude objeven další ostrov, další země. Ti nejoptimističtější dali svůj bank na to, že to bude již zítra.
Minul den, druhý a pak třetí. Pořád nic. Čím dál více lidí přicházelo o své sázky. Kapitán rozkázal, že budeme plout v trojúhelníku, který se bude postupně zvětšovat. Tak bude zvýšena šance na další objevy.
Čtvrtého dne se dolů z koše sneslo naléhavé volání hlídky: ‘Muž přes palubu. Na pravoboku na třetí hodině.’ Každý, kdo neměl v tu chvíli službu, se běžel podívat na tu stranu. Byl vyslán člun, který se za půl hodiny vrátil i se svým úlovkem. Ten byl posléze vytažen na palubu. Byl to muž. Běloch. Jeho vychrtlá postava byla pokrytá jen nepatrnými zbytky oděvu a tam kde nebyly bylo tělo poseto do krve popraskanými boláky způsobenými sluncem a mořskou vodou. Tvář byla vrásčitá, vlasy bílé jako křída a jeho vous byl několik týdnů neholený. Celý se třásl. Byl přivolán lékař. Dotyčný vyděšeně a zmateně koukal kolem sebe a pořád jen opakoval: ‘Mein Gott, mein Gott, ich lebe, Wunder, danke, danke schon, mein Gott, ich lebe, Wunder…’ Nikdo mu zhola nerozuměl. Na příkaz lékaře byl odveden do podpalubí.
Většina se shodla na tom, že mluví německy. Nikdo však tuhle řeč neznal. Angličtinu, španělštinu, italštinu, ruštinu, latinu, řečtinu, a dokonce i hebrejštinu tu někdo znal. Ale němčinu nikdo. Takže bylo nemožné se sním domluvit.
Celý den se pak nemluvilo o ničem jiném, než o tom záhadném. Dokonce mu bylo přiřčeno i jméno – Abscon. Druhý den jsem za ním zašel. Byl u něj lékař, dva důstojníci a ještě několik odborných členů výpravy. Přes noc dostal horečku a teď blouznil. Každou chvíli zamumlal: ‘Weises Schiff. Achtung! Sie ist gefährliche. Sehr gefährliche. Weisse Schiff trägt dem Tod. Tod. Tod…‘ Nic z toho jsme mu nerozuměli. Pak mě něco napadlo. Za chvíli Absconovi podávám malou břidlicovou tabulku a kousek křídy. I přes blouznění, vysílení a bolest ji uchopil a několika jednoduchými tahy namaloval trojstěžník. Jeho trup několika škrty vybarvil bíle. Nad stěžně pak namaloval umrlčí lebku a vedle ní připsal rozechvělým písmem jedno latinské slovo: MORT. V tu ránu jsem si vzpomněl na Gustavova slova. Zamotala se mi hlava.
Abscon pak po celý den a noc blouznil. Chodil jsem za ním pokaždé když to služba jen trošku umožňovala. Nedozvěděl jsem se však nic nového. Pořád jen ta samá slova, tytéž útržkovité věty. Druhý den po poledni zemřel. Dodýchal. A jak jsme tak nad ním s lékařem stáli, ozvalo se z vrchu z paluby pokřikování, volání a udivené hlasy. Lékař mrtvému zatlačil oči a již jsme běželi nahoru. Stalo se něco podivného. V momentě, když Abscon dodýchal, přestal vát vítr. A to nebylo dobré. Nacházeli jsme se na neznámém místě, kdoví jak daleko od pevniny, a blížilo se období tropických cyklónů.
Vítr nevál po celé tři dny. Potom byla na obzoru zpozorována loď, která se k nám pomalu blížila. A jak se tak přibližovala, posádka pomalu utichala. Začalo udivené vyměňování nic nechápajících pohledů. Byl to trojstěžník. A celý bílý. Trup, stěžně, lana, vlajka, prostě vše bylo bílé. V hlavě se mi vybavila břidlicová tabulka s Absconovým poselstvím.
Nikdo se na bílé palubě neobjevil, nikdo se nás nepokusil kontaktovat. Jen tak tam stála, dobrých dvě stě yardů od nás. Zajímavé bylo, že k nám ta loď připlula, i když nebylo co by ji pohánělo. Jak už jsem řekl: naše loď stála díky bezvětří na místě tři dny.
Kapitán tedy vyslal člun, aby se pokusil něco zjistit o posádce, lodi a jejích úmyslech. Za čtyři hodny se člun vrátil nazpět s nepořízenou. Všichni členové posádky člunu se shodli na tom, že ať se snažili k lodi přiblížit sebevíce, ona od nich zůstávala stále stejně daleko. To vyvolalo rozruch a pozdvižení. Kapitán musel zakročit a jen s použitím své autority se mu podařilo sjednat klid. Celý den tam pak stála jako nějaké memento a nic se na ní nepohnulo. V noci tajemná loď zmizela. A to tak dokonale, že to hlídka nestačila zpozorovat. Nikdo nevěděl co na to říct, a tak jsme mlčeli a báli se jeden druhému podívat do tváře. Snad aby v ní nebylo něco zlého vyčteno.
Počasí se nezměnilo po celé další tři dny. Loď stála pořád na místě. Zato však pražilo slunce do našich hlav, na naše těla, do našich myslí. Nemusím ani říkat, že nálada mezi muži značně poklesla. Čtvrtý den začalo foukat a my se radovali. Veselí však netrvalo dlouho. V noci přišla velká bouře. Ztratili jsme jednoho muže. Nepřivázal se a spadl přes palubu. Ráno po bouřce už zase vítr nevál. V noci se naší lodi opět zmocnila bouře, tentokrát ještě mocnější. Naše loď byla ale nová, pevná a postavená podle nejnovějších konstrukčních poznatků, takže jsme vyvázli. K našemu údivu bylo ráno opět moře hladké jako zrcadlo, slunce žhavější a vítr žádný. Mužstvo bylo zmlklé. Každý se snažil schovat někde ve stínu, ale paluba jej moc neposkytovala, a v podpalubí bylo k zalknutí. Zvířata, která jsme tam přechovávali jako živé zásoby, trpěla. Postupně si někteří z nás začali vzpomínat na Gustavova slova. Nikdo však nic neřekl nahlas. Ani sám Gustav. Jen jsme si my dva vyměňovali mezi sebou tiché, avšak vše říkající pohledy. A já začal tušit, co se v noci stane. A taky že ano.
Obrovská bouřka a vlny veliké jako dům neúprosně bušily do Juliette. Ta se nebohá nakláněla hned na jednu, hned na druhou stranu. Nic jsme nemohli dělat. Byli jsme bezmocní. Ale rána jsme se dočkali. Jeden stěžeň byl sice vážně poškozený, ale ostatní tři byli v pořádku. Tři na plavbu jsou dostatečné. Bylo jen potřeba vyměnit někde plachu, lano, kladku. Samé drobnější úpravy.
Vypadalo to že už je všem bouřím, strachu a nejistotě učiněno zadost, neboť vítr vál, opíral se do plachet a vedl nás. Kdybychom tak tušili, kam nás dovede.
Za tři dny se nám podařilo opravit většinu škod a držel se ustanovený kurz. Vzhledem k roční době jsme se vraceli zpět do známých vod najít místo, kde by se dalo přečkat to nebezpečné období cyklónů. Pořád se ještě tu a tam rozvinula debata o bílé lodi, pořád nám všem něco leželo na mysli, duši a srdci. Takový malý tlak. Fyzická práce však dává rychle zapomenout na všechna vnitřní trápení.
Druhý den ráno se daleko v dálce objevila země. Taková malá, šedivá. Jak den postupoval, a Juliette s ním, byla ta země čím dál větší a větší. Na první pohled to byl vulkanický ostrov. Velká šedivě-černá, ostře lámaná, přelamovaná, prolamovaná a všelijak tvarovaná hora čněla do výše, vysoko nad hladinu moře. Vyvolalo to nadšený rozruch. Jak by ne. Stále jme byli v nezmapované části oceánu, takže se jednalo o další objev. Zvláště geologové při pohledu na tu horu si mnuli ruce. Horší to bylo pro biology a zoology, neboť i když byl ostrov ještě daleko, nebylo na něm vidět nic zeleného, živého.
Pamatuji si, že jsem zrovna stál na pravoboku lodi, když tu ke mně neslyšně přistoupil Gustav a klidným, jistým hlasem mi povídá: ‘Jsme všichni mrtví.’ Podíval jsem se mu do klidné tváře, jejíž oči viděly tak daleko, oba mlčíc opření o okraj trupu lodi, která se začala otřásat. Z počátku jen slabě, jako sebou škubá tělo ve spánku, pak se to stupňovalo. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, protože se mělo za to, že je to způsobeno mořem.
Byl jsem zavolán na kapitánský můstek, na němž si kapitán a důstojníci prohlíželi dalekohledem ostrov, k němuž jsme pluli. Než jsem se stačil otočit a vyjít, byl jsem chycen Gustavem za ruku a nenásilně otočen čelem k němu. ‘Řekni kapitánu, že pokud loď okamžitě neotočí čelem vzad, tak…’ Nemusel nic dopovídat. Bylo mi vše jasné. Odešel jsem za kapitánem.
‘Pane Necestuar, co si o tom myslíte?’ povídá mi kapitán, a podává mi vysunovací dalekohled. Dívám se směrem k ostrovu a z počátku nic nevidím. Pak se můj zrak zastaví několik metrů nad hladinou, zaostřím a vidím na šedém povrchu hnědé skvrny. Tu a tam nějaká, ale jinak celkem dost. Nic zvláštního. ‘Nic zvláštního kapitáne. Vypadá to jako kusy železné rudy.’
‘Také si myslím’ povídá mi kapitán.
‘Pane, mohu promluvit?’ pokouším se vznést svůj návrh.
‘Ano, mluvte pane Necestuar.’
‘Pane, zastávám názor, že bychom měli loď otočit o sto osmdesát stupňů a jet co nejdál pryč od té hory. Není to jenom můj názor.’
‘Hloupost.’ odporuje mi. ‘Budeme se držet poslání hledat a mapovat nové země. Toto je poslední, pak se vracíme schovat do bezpečí před cyklóny’
Bylo to marné, já byl malým pánem. Uvědomím si, že tu něco nehraje. Podívám se ještě jednou dalekohledem, teď už jsme byli blíž pevnině a loď se víc chvěla. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že ony kousky železné rudy jsou ve skutečnosti kusy železa opracované lidskou rukou. Řekl jsem to kapitánu a on mi musel dát za pravdu. Zmátlo jej to.
Teď se loď již nechvěla, ale začala se přímo třást. Podívám se na kompas a k mému údivu se ručička ukazující světovou stanu zuřivě otáčí dokola. Podívám se na kapitána. Ten je víc zmatený než vystrašený. A důstojníci přestávali mít chladnou hlavu.
‘Loď otočit o sto osmdesát stupňů na levobok!’ uvědomuje si situaci nejvyšší velitel, poté co viděl totéž co já. Loď se začne otáčet podle přikázaného směru. Otočila se ale jen asi o šedesát stupňů, pak se začala vracet na výchozí stupeň. Ani čtyři muži, jež přiběhli na pomoc kormidelníkovi, nemají tolik síly potřebné k otočení lodi.
Ta již přímo vibruje. A vibrace narůstá. Posádka se zděšeným křikem pobíhá po palubě, někteří se vynořují z podpalubí podívat se co se děje. Otáčíme kormidlem, plachtami, snažíc se zas a znova změnit kurz. Je to však marné, protože loď je nějakou neviditelnou silou přitahována k hoře.
Cosi mne táhne za opasek. Táhnutí je čím dál silnější a neúprosnější. Kompas se zakolíbal, utrhnul se a odlétnul směrem k hoře. Kdo to viděl, nepochopí. Opasek mě začíná stahovat k okraji paluby. Odepnu jej a odlétne za kompasem. I nohy mám těžké. Vše, co je na lodi z kovu, se ke zděšení všech zvedá a odlétá pryč. Zmatek vzrůstá. Někteří si drží krvácející uši, ve kterých měli ještě před chvílí náušnici. Praskání, vrzání, skučení a otřes lodi narůstá do zběsilé kakofonie. Vyzul jsem boty, na kterých jsem měl pár velkých kovových spon. Zamířily za mým opaskem, osobními věcmi posádky z kovu a rozmanitou kovovou výbavou lodi. Sklouznul jsem až k okraji paluby, a nebýt zábradlí a lana, skončil jsem v moři. Za to se mi ale naskytl hrůzu nahánějící obraz. Velké a masivní kovové hřeby spojující a zpevňující jednotlivé dřevěné části konstrukce trupu lodi se vytahují ze dřeva. Některé jsou již pryč, málo na svém místě a většina je již povytažena. A tu jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest,… hřebů odlétlo. Je mi jasné co to znamená.
Jen s velkou námahou se mi podařilo dostat ke člunu. Pokouším se odvázat lano držící člun před náhodným sklouznutím. Vše kolem se otřásá jako při zemětřesení. Dřevo stožáru praská a strhává s sebou dolů plachtoví s lany a vším, co neodletělo. Kolem prolétají kovové předměty. Chaos. Křik. Slabost. Řev dřeva i hlasivek. Podlomily se mi nohy. Ležím na tvrdém dřevě paluby. Pozoruji vše a všechny kolem. Nic neslyším. Vše je zpomalené a třese se. Nevím kdo jsem a co se děje. Vše jsem zapomněl. Vnímám jen obraz zániku. Předek lodi se hroutí do sebe. Prkna nadskakují a propadají se. Gejzíry slané vody. Modlitba na rtech. Lidi mizící v hlubině mokrého pekla. Od předku až po zadek se postupně celá loď bortí jako domino. A pak…“
„A pak?!“ skáči nedočkavostí vypravěči do řeči.
„Pak si již nic nepamatuji.“ zchladí mou vybičovanou zvědavost.
„Jen si to představte.“ pokračuje dál v hovoru. „Ostrov celý z magnetu! Kdo to kdy viděl? Vše kovové, i sebemenší drobnost ta síla sálající z hory uchvátí a přitáhne k sobě. Lidská síla proti ní je naprosto, ale naprosto bezmocná. Jak se překročí určitá hranice, není šance na návrat. Magneto…“
„Poslední objednávka panové. Bude se zavírat. Už je tma.“ stojí nad námi majitel nálevny. Nadzvedne významně obočí a knír se jedenkrát zakývá ze strany na stranu. Podíváme se zároveň z okna a skutečně. Venku je tma. Vypravování se protáhlo.
Objednávám jen vypravěči. Já mám ještě co pít.
Poslední objednávka nám byla přinesena a mnou zaplacena. Hostinský se vzdálil.
„Co se dělo dál?“ snažím se navázat přetrženou nit. Gulivier se napije, udělá významnou pauzu a začne: „Probudil jsem se ve člunu, který jsem se předtím snažil odvázat. Jedině čluny na lodi byly celé jenom ze dřeva. Hlava mě bolela, pomalu jsem se vzpamatovával, a chvíli mi trvalo, než mi vše došlo. Že je loď na dně oceánu, my jsme kdoví kde a jen s minimální šancí na přežití. Zůstaly jen trosky na hladině a jiskřička naděje v mysli. Zachránil mě asi dvacetiletý plavčík. Rolf se jmenoval. Šikovný kluk. Nějak se mu podařilo mě vytáhnout do člunu, aniž by se převrhl. Třetí ve člunu byl malíř z vědecké části výpravy. Měl škaredou otevřenou zlomeninu stehenní kosti. Noha byla narychlo převázána a dotyčný ležel bez hlesu a hnutí.
Celý den jsme pak pádlovali pomocí kusů dřev – kovové úchyty pádel byly samozřejmě vyrvány a pryč – a snažili se najít někoho živého. Sbírali jsme všechno, co by mohlo být potřebné. Ostré úlomky dřeva, kusy látek, lan. Ale moc toho nebylo. Druhým největším úspěchem bylo nalezení krásně vykládaného pouzdra s psacími potřebami. Patřilo kapitánu. No a největším úspěchem bylo nalezení samotného kapitána. Byl v bezvědomí, ale brzy se probral. Byl z toho celý špatný a zmatený. Jako my, jenže o něco víc, protože on odpovídal za všechny duše na palubě. Nikdy, až na pár vět, s námi nepromluvil. Dokonce se styděl podívat se nám do očí. Odvracel je, i když se rozděloval příděl masa.
Jo! Na to bych málem zapomněl. Vytáhli jsme z vody nedorostlé prase. Následující noci byla bouřka a do člunu napršelo dobrých sedm palců vody. Tyhle dvě věci nám pomohly vydržet tak dlouho na moři.
Pluli jsme čtrnáct dní, slunce nás spalovalo, maso z vepře se kazilo, ale my jsem jej kusy dřev trhali a syrové polykali. Hnus. Špinavá voda se nabírala rukama a pila jako nejlepší víno. A protože kapitán byl duševně vyřízen, a já byl hodnostně nejvýš, ujal jsem se přerozdělování jídla a pití. Prvních čtrnáct dní jsem dělal zářezy do bíle natřeného dřeva člunu, ale pak jsem toho nechal, nevidíc v tom žádný smysl.
Během těch čtrnácti dnů malíř zemřel. Asi na otravu krve způsobenou zánětem v noze. Spolu s Rolfem jsme jej pohřbili po námořnicku – do moře. I modlitbu jsem pronesl. Za čtrnáct dní jsme byli poloviční. Těla vypadala jako přízraky. Maso z vepře bylo vesměs snědeno a ten shnilý zbytek, co zbyl, jsem musel hodit přes palubu. Chtěl jsem jej použít jako vnadidlo pro ryby, nebo případně ptáky, ale Rolf jej tajně za mými zády ujídal. O něco později z toho dostal křeče a břicha bolení. Krátce poté, co jsem si přestal dělat čárky uběhnutých nocí, následoval malíře. Zůstal jsem jenom já a kapitán.
Jak dlouho jsme se tak plahočili od smrti ke smrti nevím. Bylo to ale strašné. Nejhorší bylo slunce. Přes den jsem se schovával do hadrů, abych nebyl popálen. Ale kapitánu to bylo jedno. Musel jsem jej tedy zakrývat. Když vypadal jako živoucí mrtvola, a já nejinak, vyndal si svoje psací potřeby a dlouze a namáhavě cosi psal. Další den mi podává zapečetěnou obálku se slovy: ‘Pane Necestuar, slibte mi, že vykonáte po mé smrti mou vůli.’ Slíbil jsem mu to.
Po nějaké době, nevím za jak dlouho to bylo, protože se čas bez měření stírá, jsem našel kapitána mrtvého. Byl zamotaný před sluncem do roztrhaných zbytků hadrů. Nepomohly mu. V tichosti jsem se pomodlil za jeho duši a hodil jej přes palubu.
Ve člunu zbylo ještě něco málo vody a nekonečně bolestného času přede mnou. Nevím jak dlouho to nekonečno trvalo, ale bylo to nepopsatelné. Jeden den přišla bouřka. A díky vodě, kterou mi shůry poslala, člun i se mnou přistál jednoho nádherného dne na pevné zemi.
Našli mě domorodci z kmene žijícího na jednom ze stovek polynéských ostrovů. Zůstal jsem u nich asi tři měsíce, než na ostrov přijela nizozemská obchodní loď. Za ten tříměsíční pobyt, vlivem starostlivé péče, jsem byl v pořádku. Cítil jsem se dokonce mnohem lépe než jak tomu bylo před ztroskotáním.
Kapitán oné obchodní lodi mě vylodil v peruánské Limě. Odtud o mně spěšným listem informoval domácí úřady. Takže když jsem za dva měsíce přistál ve francouzské La Rochelle, byl jsem bouřlivě a slavnostně přivítán vrcholnými lidmi a představiteli města. Připadal jsem si jako jeden z přeživších Magalhãesovi výpravy.
Brzy jsem byl povýšen na důstojníka. Tímto se mi otevřely dveře do Královského válečného námořnictva. Byl jsem oslavován, zmiňován, chválen, vynášen do výšin a uznáván v celém širém okolí. Připadal jsem si konečně že jsem důležitý. Nebyl jsem jedním z davu, kapkou v moři. Byl jsem šťastný, i když hrůzu, kterou jsem prožil, mi nemohlo nic vynahradit. Bylo to tak neskutečné, že musel přijít pád. Přišel. Nečekaně. Bezprávně.
Podle posledních slov kapitána jsem odevzdal jeho závěť příslušným úřadům k vyřízení. A tak moje sláva, proslulost a šťastná hvězda trvala jen několik málo měsíců. Pak přišel pád z nebe do pekel. Ledová koupel. Noční můra. Během jednoho dne jsem byl degradován a veřejně odsouzen. Zavřely se mi před nosem všechny dveře. Nejen do královského námořnictva, ale na palubu všech lodí, ke všem kapitánům a pracím námořníka. Byl jsem vyobcován ze společnosti. Rovnou a přímo na její okraj.
Způsobila to jedna věta v kapitánově poslední vůli. Jedna jediná věta. Nedozírné následky. Na tom kusu papíru, který jsem dostal a pak odevzdal se psalo: Pane Necestuar, až zemřu, prosím použijte mé tělo ke své záchraně…
Od té doby jsem žebrák a bez přístřeší. Nikdo mne nechce zaměstnat, a každý se mě štítí. Tak se protloukám sám životem stejně krušně jako tenkrát na tom člunu. Tam byl hlad. A dnes je taky. Tam jsem cítil strach a bolest. Dnes také. Jenomže tehdy cesta ve člunu skončila životem a dnes cesta, po které kráčím, skončí mou smrtí.
A nejtragičtější na tom je fakt, že jsem obálku odevzdal úřadům nerozpečetěnou….“
Dovyprávěl svůj příběh.
Rozloučil jsem se s ním v tichém porozumění a obdivu. Na cestu jsem mu dal pět franků, víc jsem neměl a ani nemohl poskytnout, a odešel domů.
V pondělí jsem odevzdal rukopis redakci. V úterý se mi smáli, ale nakonec ve středu vytiskli. Ten den dali kamelotům k prodeji. Stalo se nemožné. Všechny výtisky byly do několika hodin beznadějně vyprodané. Ve čtvrtek a i v pátek musel být učiněn speciální dotisk, který byl také rozebrán. Přes noc jsem se tak dostal do povědomí většiny francouzských novin.
Po čase jsem se vypracoval do čela redakce, a nakonec do ředitelského křesla. To už ale uběhlo několik let a je to jiný příběh.
Asi čtrnáct dní po zveřejnění jsem začal Guliviera hledat, abych se mu odvděčil. Hledal jsem jej pak ještě celý rok pomocí tištěných letáků. Marně.
České Budějovice Leden 2008
Žádné komentáře:
Okomentovat